Opožděné sňatky Františka a Aloise mají za následek, že populační boom pokračuje jakžtakž už jen v hradecké větvi česákovského rodu. Řezník Josef Česák má sice pět dětí, ale jen jednoho syna, dvě dcerušky mu navíc umírají v dětském věku. Zatím však ještě nic nenasvědčuje tomu, že této větvi je souzeno vymřít i „po meči“.

Chmurnější perspektivy se rýsují v rodině Aloise Česáka. Jediný syn má vrozenou srdeční vadu. Jeho dvě sestry jako mladé dívky dosluhují obětavě bezdětným tetičkám a jejich odkazy z nich činí bohaté nevěsty. Usedlost čp. 12 na Pražském Předměstí se totiž přes noc změní ve zlatý důl. Enormní stavební ruch v těsném sousedství města osvobozujícího se z krunýře hradeb připomíná překotný rozvoj amerických metropolí a čtvrť vyrostlá náhle převážně na česákovských pozemcích, jejichž cena závratně stoupla, nese proto název Chicago. Na svou kmotřenku Marii nezapomíná ovšem ani hradecká teta Horáková. Jako sobě rovného bere si proto Marie v roce 1893 statkáře Jana Macka, syna Matěje Macka z Výravy. Na Annu si políčí mladý učitel, bydlící spolu se svými rodiči, bývalými zemědělci z okolí Přibyslavi, jako nájemník v čp. 12, které je po smrti poslední neprovdané tety Františky vlastnictvím této druhé Aloisovy dcery. Ženich je však o sedm let mladší než nevěsta a tak trochu bohém. S hrdým podpisem Jindřich Hošek Přibyslavský uveřejňuje v regionálním tisku své lyrické verše, které přímo sype z rukávu, dokonce i v pracovní době. Jednou prý zadává třídě písemnou práci a sám za katedrou také něco píše. Na konci hodiny pak prohlásí: „Zatímco vy jste smolili slohové cvičení, za které dostanete nejspíš pětku, já jsem stvořil báseň, za kterou zcela určitě dostanu pětku.“ Ve svém případě má ovšem na mysli pět zlatých honoráře. Zdůrazňuje ryze komerční stránku věci, poněvadž zná české přísloví „Lidská sláva – polní tráva!“ a jistě si je připomíná, i když opěvuje trávu v této své básničce:

Orientovat se v pýše lyrika s veskrze prozaickým pohledem na svět nedokáže ani Anna a když manželství zůstává bezdětné, ráda svoluje k rozvodu. Kdo si dnes vzpomene na básníka, jehož některé verše si nezadaly se Sládkovými? Také malý Jozífek v šostenské chalupě č. 4 vyrůstá v dost rozpolceném prostředí. Matka Kateřina nepřestává otci, o sedmnáct let staršímu, ani po svatbě vykat, „věková propast“ zeje i mezi oběma nevlastními sourozenci. Kateřina přivádí do Šosten navíc coby schovanku svou neteř Emilii, sirotka po sestře Marii, provdané Košťálové. Emilka je Františkova vrstevnice, tedy také o 13 let starší než Jozífek. Její přítomnost je blahodárná, poněvadž Kateřina nestačí v denním shonu rozlišovat, kdy má vystupovat jako matka, kdy jako macecha, kdy jako pěstounka. V roce 1895 se Emilka vdává za Štěpána Plentu, obchodníka původem z Formoše v Uhrách. To, že šestadvacetileté nevěstě nevadí, že ženichovi je už padesát, berme jako důkaz, že manželství její pěstounky nepůsobilo nijak odstrašujícím příkladem. Jozífek je v té době již v sekundě hradeckého gymnasia. Kněžské povolání ho však ani trochu neláká. Za to, že se česákovský rodokmen v souvislosti s celibátem neztenčil dnes na jedinou ratolest, vděčíme – ó jaký paradox! – Jozífkovu katechetovi. Ten si zasedl na budoucího klerika tak příšerným způsobem, že by z něho určitě vychoval vzorného ateistu, kdyby ho měl v práci déle než do tercie. Je celkem pochopitelné, že si student Josef Česák nerozumí ani se svým třídním, jímž není nikdo jiný než proslulý Jakub Hron, který vešel do povědomí národa jako horlivý, ale neúspěšný reformátor českého jazyka, když si vytkl za úkol očistit mateřštinu od všech cizích slov podle vzoru „velociped = rukonohostrkošlap“. Jeho slova „Česáku, nemaje naděje na zdárné ukončení učby, a maje naopak na rozdíl od žáků městských možnost živit se poctivě jako rolník, odejděte z tohoto slovutného ústavu!“ jsou však nesmlouvavě jasná. Jozífek vyobcovaný z gymnázia prožívá těžké trauma. Jeho pobožná maminka ho posílá každou neděli do hradecké katedrály na mši svatou, ale on raději bloudí okolními vesnicemi, aby se nesetkal se svými bývalými spolužáky. Styk udržuje pouze s jedním z nich, jakýmsi Lanym, kterého postihl v tercii týž osud, i když jako veskrze městské dítě nemá možnost „živiti se poctivě jako rolník“. Jeho předek, který se ještě psal Lányi, přišel po jozefínském tolerančním patentu z Uher do Čech jako evangelický duchovní. Oba zkrachovalí studenti si umlouvají útěk do tehdejších německých kolonií, kde si jako „bílí sahibové“ určitě vyléčí svůj komplex méněcennosti. Odvážný záměr však nakonec realizuje pouze Lany. Jozífek, který na rozdíl od svého bývalého spolužáka není doma za svůj neúspěch příliš peskován, necítí potřebu zoufalého gesta tak naléhavě. Otec, který byl vždycky silně zaujat proti „bílým límečkům“, chlácholí syna svým oblíbeným úslovím

Lepší je vlastní prasata pást, než cizí peníze počítat!

Josef sám se je pak snaží vštípit i svým synům. Velkoryse se zachová k nevlastnímu bratrovi i František. Ač jako prvorozený má právo převzít otcovský grunt, stěhuje se dále do města do Zadních Šosten, kde mu otec kupuje od Králových usedlost vedenou pod čp. 5. U chalupy, která přišla na buben a je v dezolátním stavu, mnoho polností nezbývá. Otec ovšem rozděluje mezi oba syny spravedlivě všechny své pozemky, takže na každého připadá 26 korců (asi 7 ha). František pojímá za choť Marii Komárkovou a v roce 1903 se jim narodí dědic gruntu, v té době již zvelebeného.

Čas letí a s osudem svého syna se nakonec smiřuje i Kateřina. Místo kýženého velebníčka má švarného dragouna, který nastoupil na místo těch, co jí tolik zaimponovali v památném roce 1866. Josef se se svým plukem dostává až do Sedmihradska. Velitelem jeho eskadrony je Lev svobodný pán Skrbenský z Hříště. Tento pán se jednou zeptá svých mužů, kdo z nich pochází z východních Čech. Jediný, kdo se přihlásí, je Josef.

„Svěřím vám důležitý úkol,“ říká mu velitel. „Koupil jsem nádherného uherského plnokrevníka a chci jej poslat jako dárek své přítelkyni, hraběnce Dobřanské na Potštejně. Ručíte mi za jeho bezpečnou přepravu a předání ho ve vzorném stavu.“

Jako každý vojín i Josef se rád uleje z kasáren, přestože ho čeká několikadenní cestování v dobytčím vagonu se spolucestujícím, s nímž si mnoho zábavy neužije. Úkolu se však zhostí k plné spokojenosti odesílatele i adresátky a sám přirozeně neopomene vyšetřit den nebo dva pro návštěvu rodičů a příbuzných. Bratranec Alois mu představuje svou snoubenku Aloisii Součkovou a její sestřičku Růženku, holčičku sotva dvanáctiletou. Když si Josef s Růženkou podávají ruce, netuší, že jim je za pár let sváže kuklenský farář u oltáře coby manželům…

Součkovic děvčata pocházejí z chalupy čp. 9 v Zadních Šostenách. Doma mají ještě malého bratříčka Pepíčka. Jejich matka zdědila chalupu po svém otci, Josefu Krušinovi, a to ne právě v utěšeném stavu. Josef Krušina své hospodářství dost zanedbával, poněvadž musel být i s potahem až příliš často a za málo peněz k dispozici svému otci a staršímu bratrovi, kteří sídlili v sousedním statku čp. 6 a vedle zemědělství provozovali kdysi i živnost formanskou. Otec, Adolf Souček, který se sem přiženil, je syn bohatého řezníka, ale toho času již úplný sirotek. V hodnosti četaře pěšího pluku se zúčastnil v r. 1878 okupace Bosny-Hercegoviny a jako válečnou kořist si odtud přivezl turecký handžár. Jeho otec kupoval od sedláků prasata a jatečný dobytek. Tyto obchody se uzavíraly a zapíjely v hospodách a Adolfova matka se s touto praxí nedokázala smířit. Často si pro manžela do hospody zašla a ztropila mu tam scénu. Otec těžce snášel posměšky štamgastů a po jedné zvlášť trapné scéně v alkoholickém opojení ubodal manželku synovým handžárem k smrti. Jelikož všichni členové poroty ho znali jako jinak hodného a bezúhoného člověka, vyvázl s velmi mírným trestem. Výčitky svědomí ho však stejně brzy sklátily do hrobu. Kéž i Bůh je milostiv jeho duši!

Adolf se osvědčil jako vynikající hospodář. Zvelebil usedlost a z pozůstalosti Králových přikoupil sedm korců za svou stodolou. Jeho žena však musela jet do Prahy za seniorem Krušinova rodu, bohatým „uhlobaronem“ a majitelem několika činžovních domů, a prosit ho, aby své chudé příbuzné v dražbě nepřeplácel. Starý Krušina, který chtěl vybudovat v Šostenách zemanský velkostatek, vyhověl neteři jen s krajním sebezapřením. (Krušinové odvozují svůj původ od husitského hejtmana Hynka Krušiny z Lichtenburku, o němž byla řeč v první kapitole této kroniky.)

Po skončení prezenční služby se Josef vrací ze Sedmihrad pěšky, i když má právo na volnou jízdenku. Na mapě mocnářství si načrtne mezi Temešvárem a Hradcem Králové přímku, které se pak zhruba drží. Přespává u sedláků, sem tam něco pomůže a všímá si, jak kdo hospodaří. Po návratu se také pouští s mladistvým elánem do zvelebování své usedlosti, a to i přes otcův tvrdošíjný konzervatismus. V sousedství starých objektů si buduje moderní rodinný domek, evidovaný potom jako Šosteny čp. 10. Třiadvacátého listopadu 1911 si Josefův čtyřiaosmdesátiletý otec po skončení práce lehne na tvrdou lavici v kuchyni, aby „si trochu narovnal záda“, ale za chvíli již spokojeně a zhluboka oddechuje v tvrdém spánku. Najednou se však v něm něco zadrhne jako ve starých hodinách a nastane ticho. Kateřina se nad ním skloní a zjišťuje, že její manžel usnul navždy…

Jako univerzální dědic je Josef podle vůle zůstavitelovy povinen zaplatit do tří let od otcovy smrti, tj. do 23.11.1914, svému bratrovi Františkovi 10 000 korun jako dodatečný knihovně zajištěný podíl. Matce Kateřině má poskytnout doživotně bezplatný byt pozůstávající z jedné světničky v čp. 4 (té, kterou si sama vybere), s právem brát vodu ze studny a právem volného chození po stavení i po dvoře. Za výměnek jí přísluší každý měsíc od 1.1.1912 vždy předem 20 K a každodenně 1 litr teplého kravského mléka. Mimo to má výměnkářka právo použít pro sebe tolik dříví hospodáře, kolik bude potřebovat.

František však již 4.1.1912 kvituje příjem 10 000 korun a žádá, aby od zápisu do knih bylo upuštěno. Josef se stává suverénním vládcem nad majetkem značné ceny.

Naproti tomu Aloisova srdeční vada (dnes bychom asi řekli angina pectoris) se zhoršuje tou měrou, že musí zanechat aktivní činnosti a pronajmout svou usedlost odkudsi se přistěhovavším Bíglovým. Se svou mladou manželkou a malým synáčkem se stěhuje do Hradce, kde mu teta Jedličková odkazuje svůj dům čp. 43. Dům č. 44 (ten, co v něm Žižka stoloval) přechází do vlastnictví jeho bratranců.

V roce 1899 se Pražské Předměstí u Hradce Králové (včetně osad Farářství, Červený Dvůr, Šosteny a Temešvár osamostatňuje od Kuklen a obec nabývá ve stále větší míře městský charakter. Selské usedlosti začínají být urbanistům trnem v oku. Výhradně na ně se také zaměřuje záhadný pyroman, na kterého seníky a doškové střechy působí jako magnet na železo. Hned druhý den po požáru přichází k vyhořelým stavební podnikatel X se svým pomocníkem Y a nabízí jim renovaci a modernizaci objektů v době co nejkratší a za cenu nikterak přemrštěnou. Ušetřen zůstává kupodivu největší sedlák Krušina, který vyhořel již před lety a svou usedlost má v souladu se současnými stavbařskými kritérii. (Ale je chudší o zemanský erb i příslušné pergameny, které nechal shořet, když se se slovy „Mne živí koně, ne erb!“ vrhl do plamenů zachránit přednostně své čtyřnohé kamarády.) Česákovi v čp. 5 po celodenní dřině tvrdě spí a netuší, že jim hoří střecha nad hlavou. Náhodou jde kolem stavební podnikatel X se svým pomocníkem Y, zachrání je před jistou smrtí a pomohou jim zachránit i ostatní živý inventář. Brzy nato vyhoří i usedlost p. 3. Babička Krušinová, žijící jako výměnkářka u Součkových v čp. 9, jde jako obvykle časně ráno do Hradce na jitřní mši a vidí už jen doutnající trosky. Spěchá s Jobovou zvěstí k Aloisovi a jeho srdce takový šok nevydrží. Vdova pochopitelně nemá zájem na renovaci usedlosti, prodá skoro všechny polnosti (zbytek pronajímá) a na požářišti si dává vystavět už vskutku moderní vilku.

Josef spí na seníku s puškou v ruce a pyroman se zatím vyhýbá jeho chalupě jako čert kříži. Potom však přichází předvolání na vojenské cvičení, tentokrát do Terezína. V bráně kasáren Josefa vítá jako starého známého baron Skrbenský. Člověk, na kterého si dnes už sotvakdo vzpomene, si mezi tisíci vojáky, s nimiž měl co do činění, zapamatoval v dobrém našeho předka a zaslouží si proto naoplátku kratičkou vzpomínku i v naší kronice. Josef čeká každý den telegram, že jeho chalupa lehla popelem, ale matka mu píše, že požáry ustaly. Po skončení cvičení si tedy opět dovolí pěší túru, tentokrát však v opačném směru: Dojde si prohlédnout hlavní město sousedního Království saského – Drážďany. Sasíci na něm chtějí na hranici cestovní pas a Josef se poprvé v životě dovídá, že něco takového existuje. Jediný doklad, který má u sebe, je vojenská knížka, a Sasíkům to stačí.

Po návratu domů si chce Josef ze zvyku ustlat na seně a nabíjí pušku, ale maminka mu to rozmlouvá. Chce, aby se po všech útrapách zase jednou pořádně a v pohodlí vyspal. Brzy po půlnoci ho však s nářkem budí. Usedlost je v plamenech. Pyroman není žádný maniak, ale chladně uvažující člověk s dokonalým přehledem. Neriskuje, když Josef hlídkuje s nabitou puškou, ale také se varuje založit požár samoty, když v ní zůstává jen stará žena. Ví, že by neměla sílu vyvádět z plamenů početný dobytek zdivočelý hrůzou, a nechce, aby se akce zvrhla v hrůznou tragédii.

Během svého vojákování v Terezíně se Josef seznámil s anglickou břidlicí, která se tam vozila po Labi. Objednává ji a jeho nová chalupa má krytinu, jakou v té době mají v Čechách jen zámky a jiné honosné budovy. Aby měli peníze na postavení nových chalup, musí ovšem oba bratři prodat právovárečný dům v Sobkově ulici, přestože byl zdrojem vítaných dividend. Výměnkářka Kateřina dostává ne jednu, ale dvě místnosti v domku čp. 10. Poskytne tam dokonce asyl svému ještě staršímu, ovdovělému a všemi opuštěnému bratrovi, od kterého kdysi ráno prchla k Česákovým. Usedlosti, která v krátké době již podruhé povstala jako bájný fénix z popela k novému životu, chybí již jen mladá, zdatná hospodyně. Josef se zamiluje do Součkovic dcery Růženy, ale ta jeho city neopětuje. Teprve na naléhání svých rodičů (o kterém Josef nemá ovšem nejmenšího tušení) posílá mladému Česákovi dopis, v němž mu slibuje lásku a věrnost až do smrti. Současně s Josefem se v únoru 1914 žení i Bedřich Česák, vnuk řezníka Josefa Česáka. Béře si Marii Královou z Farářství. Její otec Václav, domkář ve Farářství č. 21, i svědek František Král, obecní strážník, pocházejí ze zkrachované živnosti v Šostenách čp. 5, kterou František Česák koupil v dražbě od svého nejstaršího syna Františka. Bedřich v žádosti o ohlášky uvádí, že již čtyři neděle u Králových bydlí. Jeho otec, Hynek Česák, který sám kdysi pojal za manželku dceru Josefa Vacka, statkáře a hostinského v Plačicích čp. 45, a jeho ženy Anny, dcery bohatého mlynáře Smejkala (majitele mlýna „Temešvár“), se do poslední chvíle snaží tento – podle něho „morganatický“ – sňatek překazit, a to i přesto, že Bedřich má s Marií Královou nemanželské dítě. Teprve na smrtelném loži dává novomanželům a své nelegitimní vnučce Bedřišče požehnání a druhý den po svatbě umírá. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře, a žijícím aktérům malicherných dramat na pozadí drobných požárů je brzy souzeno pokračovat ve svých rolích za mnohem dramatičtějších okolností, k nimž vytvoří obludnou kulisu požár světový…