V noci na svatou Annu veze Růžena do Pardubic na trh jako obvykle brambory. Provází ji bratr Pepa. Do Pardubic přijíždějí před čtvrtou hodinou ranní. Překvapuje je, že všechna okna radnice jsou již osvětlena. Od místních trhovců se dovídají, že radnice je osvětlena celou noc. Nikdo neví proč. Na vysvětlení nemusejí však dlouho čekat. Za chvíli vychází z brány radnice zřízenec nesoucí pod paží balík vyhlášek s palcovými nadpisy: Mým národům!

„To se budou lidi divit, až se probudí!“ málem si libuje zřízenec. „Je válka!“

Růžena a Pepa kvapně nakládají zpět sotva vyložené zboží a nastupují 20kilometrovou cestu domů. Jsou první, komu je souzeno zvěstovat lidem ve vesnicích, jimiž projíždějí, vzrušující novinu. V Hradci ovšem už každý o vyhlášení války Srbsku ví. I Josef si snesl z půdy dřevěný kufřík, se kterým před dvanácti lety rukoval. Tchán, který tu již čeká na návrat dcery a syna, mu vymluvil iluzi, které propadli všichni ostatní, že totiž válka s malým Srbskem je otázka několika málo týdnů a že ani na povolávání záložníků nedojde. On zná fanatickou statečnost Srbů z vlastního bosenského tažení a předpokládá, že Rusové jim půjdou na pomoc. Že se však z lokálního konfliktu v několika málo dnech vyvine válka světová, to ani on netuší…

Povolávací rozkaz na sebe nedá skutečně dlouho čekat. Josef na poslední chvíli píše a dává od sousedů potvrdit svou poslední vůli, která zní:

Závěť, kterou jsem já, Josef Česák, rolník v Šostenách, dne 1. srpna 1914 před svým odjezdem z domova po náležitém rozmyšlení a uvážení při zdravém rozumu vlastnoručně napsal.

Jmění moje sestávající 1) z domku čp. 10 v Šostenách a 2) z polovice selské usedlosti čp. 4 v Šostenách s pozemky k ní přináležejícími odkazuji následovně: V případě mého zahynutí odkazuji domek čp. 10 v Šostenách svojí matce Kateřině Česákové s tím doložením, že jej opět po své smrti odkáže dítěti, které by snad z mého manželství mohlo vzejíti.

Svoji polovici selské živnosti čp. 4 v Šostenách s pozemky k ní přináležejícími odkazuji na svého bratra Františka Česáka, resp. jeho děti, avšak jen v tom případě, nezůstane-li po mně žádný manželský potomek.

Manželce mojí Růženě bude však náležeti užívání této polovice až do jejího buď provdání nebo smrti.

Tato závěť se úplně shoduje se závětí druhou, uschovanou u mojí matky K. Česákové.

Na důkaz pravosti tohoto posledního pořízení můj a dvou dožádaných svědků vlastnoruční podpis.

Za týden je Josef u svého útvaru, kde se dovídá, že jeho eskadrona má již bojový křest za sebou. A nejen křest, ale i poslední pomazání. Ze strašlivé seče s donskými kozáky u Tomaszowa vyvázlo živých pouze několik mužů.

Sehnat nové koně je těžší než povolat nový lidský „kanonenfutr“. Na Josefa, který se při své měkké povaze nikdy nedokáže prosadit, zbývá nejošklivější, vysoký, kostnatý valach s komickým jménem Cepelín. Josef si na něm připadá jako Don Quiote na Rosinantě a noví „krígskolegové“ ( z nichž někteří však musí natírat své šimly kvůli válečnému maskování načerno) nešetří posměšky na adresu nešťastné dvojice. Cepelín již dávno vycítil diskriminaci, které je soustavně vystavován, a upírá své plaché oči, plné nejistoty, na svého pána, kdykoliv se k němu přibližuje. Josef se snaží získat jeho příchylnost a zvíře je vděčné za každé polaskání.

Za dalších čtrnáct dní se Josefův malý zápisník, v němž si hodlá vést svůj „válečný deník“, začíná zaplňovat prvními jmény haličských obcí: 20.8.1914 Przeworsk (auswag.), Jaroslaw, Monasterz, Radawa, Molodycz (noc špatná, druhý den v lese, první padlý kůň). Do osudného Tomaszowa se dostává 9. září. O čtyřiadvacet hodin později stojí na rakousko-ruské hranici u obce Belzec. A potom následuje „vítězný marš“ do nitra ruského Polska. Na rozdíl od pruského krále Bedřicha Velikého, který prý ztratil čepici na útěku z Čech, ztrácí Josef svou čepici na postupu, někde u obe Swiest. Než má možnost vyfasovat za pochodu novou, musí se doplnit svůj zevnějšek mysliveckým kloboukem, který nalezl v jedné opuštěné hájovně. Vojáci, které potkává, to kvitují spoustou různých vtipů, ale najdou se i tací, kteří si marně lámou hlavu, co je to za nový druh vojska, nebo který spojenec jim posílá tohoto maníka na pomoc.

Postup však nemá dlouhé trvání. Kdesi vpředu narážejí Rakušané poprvé v historii svého válčení na drátěné záseky a zákopy nepřítele. Rusové si tuto zbrusu novou formu polních opevnění prakticky vyzkoušeli již před několika lety ve válce s Japonskem. Rakouští útočníci jsou od dobře krytého útočníka masakrováni po tisících a ruský protiútok je obrací na zmatený ústup. Na kůži promoklý, ustydlý a nemocný Josef málem utone v močálech u obce Brzezinie. Cepelín s nasazením posledních sil zachraňuje sebe i svého pána. Teprve kdesi za Přemyšlem může Josef v klidu usednout a podat svým drahým doma o sobě zprávu: …Ujížděli jsme za stálého doprovodu šrapnelů a granátů, na což byla hrůza se ohlédnout. U silnice stál náš jenerální štáb, dívaje se na couvající vojsko. Train ujížděl za město ven, kdež byl zaskočen ruskou dělostřelbou. Dobře, že my zůstali ve městě státi tak dlouho, až se podařilo našim kanonýrům nepřátelskou palbu umlčeti. Pak teprve jsme dále třemi proudy ujížděli. Jaká to však příšerná podívaná na mrtvoly lidí, koní, zpřevrácené vozy. Přes pytle mouky, ovsa, chleba atd. jezdilo se, každý si mohl popadnout, co chtěl, a věru bylo toho zapotřebí, neb jsem byl hladov k nevypsání. Ve vzduchu hrčely ruské aeroplány, jako draví supové nás doprovázejíce. Jelo se dnem i nocí ke Lvovu, v noci hodinu či dvě spánek a již zase dál. Ruské granáty nás pobízely. Naštěstí jsme nezůstali ve Lvově, ale jeli dále ku Přemyšlu a pak ještě za něj. Byla to hrozná jízda, neb se nejelo po silnici, nýbrž stále přes pole, luka, bažiny, lesy, kopce i dolíky. Konečně za Přemyšlem měli jsme několik dní rast. Tam jsem se sešel s vojáky od 4. landwérů i ptal jsem se po Vilému Vosykovi, nevěda ovšem, že on je spokojeně doma. Mezi touto jízdou stalo se mi několik nehod, ale vždy snad anděl boží při mně stojí, že se mi nic nestane. Tak jsme např. odpočívali za lesem, topíce si ohně a pekli brambory. Ruský aeroplán nás vyslídil a k večeru dopadaly tam šrapnely. Já ležel na zemi podle koní a přemožen únavou, usnul jsem. Bylo aufsitzen a těžký nábojový vůz mi přejel přes prsa a nohy. Vykřikl jsem, měl jsem být ještě trestán, ale nebylo mi nic. Podruhé udeřila mě oj tak silně do oka, že jsem jen vykřikl „Ježíšmarjá, já mám oko pryč!“ Bylo to za tmavé noci a já vskutku nevěděl, mám –li ještě oko, čili ne. Oko jsem pak měl několik neděl celé krví zalité. Nezbývá mi již čas ani místo, abych dále vše vypisoval, ale jen z toho mála můžete poznat moje utrpení. Leč přece si ještě chválím, neb je mi lépe než u pěchoty, která musí všude být vpředu. Neoholen, byl jsem již zarostlý jako nebožtík Zámečník, konečně dostavily se vši, ach, darmo vše popisovat. Kéž Bůh to již sám ukončí, ale podle mého zdání je všeho dost: peněz, živobytí atd. Takže neskončí-li se válka do jara, dokud jedna strana nebude utíkati kvéry zahazovati…

Josef má pravdu. Naděje, že debaklem tažení do Ruska válka skončí, se ukazuje planou. Počátkem října se Josef ocitá znovu na rakousko-ruské hranici, tentokrát o kus dále, mezi obcemi Strzemierzice a Sztucnababa. Leč pohyblivá válka se brzy definitivně mění na válku poziční a z dragouna Josefa se stává „fahrkanonier“ a z jezdeckého koně Cepelína kůň tažný. Ne tak docela, protože Josef v něm sedí coby „vorrajtr“ v čele šestispřežení táhnoucího vůz s dělostřeleckou municí. 19.října jede s kolonou do palebných pozic u Starého Miasta. Velitel upozorňuje své mužstvo, že brzy vyjedou z lesa na otevřenou louku, která je pod postřelem nepřítele. Ať se děje cokoli, koně se nesmějí dát do trysku, otřesy vozů by mohly přivodit výbuch naložené munice. Nejdříve se zdá, že velitel zbytečně strašil, ale nejsou ještě ani ve třetině louky, když nad Josefovou hlavou exploduje první šrapnel. Střepiny letí setrvačností dál a víří prach asi padesát metrů od vozu. Vzápětí se rozpoutá ohlušující ohňostroj a Rusové se začínají lépe zastřelovat na cíl. Vozka na kozlíku rozhazuje ruce a padá pod kola vozu. Josef se marně snaží krotit šest koní zdivočelých hrůzou. Některé vozy ho ve zmatku předjíždějí, jiné se převracejí koly vzhůru. „Pánbůh s námi a zlý pryč!“ mumlá Josef, jak slyšel kdysi volat maminku, když je strašlivá bouře s hromy a blesky zastihla na louce u Labe. „Panenko Maria, stůj při mně!“ konečně přijíždí i on k dobře maskované a kryté baterii. Zpěnění koně se chvějí na celém těle, někteří krvácejí, ale jejich pán není ani škrábnut…

Naštěstí není Josef u kanonýrů dlouho. Jeho relativně největší vzdělání mezi „koňaři“, dobrá znalost němčiny i to, že jako Čech se snadno dohovoří s místními polskými a ukrajinskými vesničany, ho kvalifikuje do funkce spojky, nebo, jak se tehdy říká, „melderajtra“. 20. listopadu padá první sníh a vzápětí uhodí silné mrazy. Cepelínovi hned nato ukradne někdo přikrývku a Josef se s ním dělí o svou. Oba nevýslovně trápí vši. Dne 9. prosince v nejprudší palbě zvedá Josef zcela vyčerpaného Cepelína a obětavě ho kurýruje. Příští den je neohlášená „pferdevisita“ hejtmana. Málokdo uniká uvázání, Josef má však díky včerejšímu úsilí koně v pořádku. Ale na jak dlouho? Chybí krmivo a koně žerou zatuchlé došky ze střech opuštěných rusínských chatrčí. Na scéně se objevuje čerstvá eskadrona husarů určených pro hlídkovou službu v týlu. Koně mají vypasené jako válečky, srst se na nich jen leskne. Husaři jsou vesměs bohatí selští synkové z uherské puszty, je mezi nimi pouze jediný Slovák. Jsou to ti, o nichž se říká, že uměli jezdit na koni dříve, než se sami naučili chodit. Na českého dragouna a jeho herku hledí s despektem. Navádějí Slováka, aby nabídl Josefovi jejich jednoho krásného koně. Slovák vzkaz vyřizuje, ale varuje kamarádsky Josefa, že ten kůň je divoch a že se Maďaři těší, jak z něho ten Čech spadne coby shnilá hruška. Ale kůň je pod Josefem kupodivu dost klidný, dokud ho jedna šarže tajně „nepoškádlí“ bičem. Teprve pak se začne vzpínat, vyhazovat a tancovat jako nepříčetný. Josef mobilizuje veškeré své jezdecké umění, střídavě přitahuje a povoluje uzdu, snaží se ze všech sil udržet se v sedle. Nevidí, že se Maďar znovu chystá koně udeřit, ale kůň to vidí. Proráží kruh čumilů a řítí se s Josefem dál do stepi. Nelze ho zastavit, nanejvýš jen trochu usměrňovat. Za malým lesíkem to jde poněkud do kopce, kůň zvolňuje a Josef seskakuje, uzdu však nepouští. Kůň zuřivě couvá a táhne Josefa po břiše sněhem. Ale nakonec musí zastavit. Pak se již nechá uchlácholit. Josef nasedá a triumfálně jede zpět mírným cvalem do vesnice. Vrací Maďarům jejich „čerta“ se slovy, že pro jeho krásu nezradí věrného Cepelína. Od té doby ho Maďaři považují za sobě rovného a když si rychle osvojí i řadu maďarských slov, získá si i jejich sympatie. Ale materiální výhody mu z toho neplynou. Maďaři dostávají pravidelně od svých starostlivých maminek z nedalekých Uher balíky s různými dobrotami. U nich však neexistuje zvyk dělit se s kamarády. Každý si obsah svého balíku sní celý sám a ostatní si ho nevšímají. Jaký je to rozdíl proti českým plukům, kde se musí vše rozdělit mezi kamarády tak, že na adresáta často nic nezbude. Josef kouká, polyká sliny, ale není mu to nic platné. A rodné Čechy jsou tak daleko!

Kdo nechce od nikoho nic zadarmo,nemá prakticky šanci odhalit sobce.

Maďaři se mají dobře, ale jejich koně začínají chřadnout. Husarský rytmistr si však ví rady. Mezi zákopy, jen asi tisíc kroků od ruských drátěných překážek, jsou trosky chatrče a v nich seno, které místní zemědělec nestačil odvézt. Husaři i Josef se tam v noci plíží, ale narazí na ruskou hlídku, která ihned zahájí zběsilou palbu. Maďaři prchají s nepořízenou, ale Josef svou náruč sena nepouští. Má si „šplhnout“ u husarského rytmistra a věnovat seno jeho koni? Ale co by tomu „řekl“ jeho věrný Cepelín? Ostatně, u Maďarů není zvykem se o něco dělit… Cepelín se vrhá na pochoutku a Maďaři se jen utěšují, že si s sebou příště vezmou mocný ozbrojený doprovod. Ráno však zjišťují, že Rusové v noci všechno seno odvezli…

Koňská krize se přiostřuje a 13. prosince 1914 posílají Josefa s marodnými koňmi do Německa. Cíl: Pferdespital – Gemeinde Brinitz. Ve skutečnosti je Josef stále v Polsku, jenže v části zabrané kdysi dávno Prušáky. Přesto a nebo právě proto se scenérie hned za hraničním přechodem nápadně mění. Místo otřesných chatrčí všude úhledné domky z cihel, všude vzorná čistota a pořádek. U marodných koní tráví Josef i vánoce. Má „štallwart“ na Štědrý den i na Štěpána a jeho deník končí slovy:

Smutné vánoce, smutný Nový rok. Vši mě žerou, z domova žádné psaní. Končí rok 1914 a s ním i nálada na vedení deníku. Další informace o Josefově válčení už nebudou tak podrobné…

Popravdě řečeno, dlouhou dobu se nic zvláštního neděje. Josef pečuje o marodné koně ve Vřesině v Rakouském Slezsku, ne příliš daleko od Ostravy. Je ubytován u místního starosty, statkáře, který má české jméno, ale je to spíše „vasrpolák“ než Čech. Josef, když ošetří mu svěřený počet koní, statkářovi vypomáhá a má se dobře, zatímco doma v Čechách dře mladá žena na jeho hospodářství. S polními pracemi jí vypomáhá nezletilý bratr a otec, který má sice ještě daleko do šedesátky, ale sotva stačí obdělávat vlastní pozemky. Josefův nevlastní bratr František je o sedm let mladší než Josefův tchán, ale postonává a den ode dne chřadne. Od něho se Růžena sotva může nadít nějaké větší pomoci. A Josef jí nemůže pomoci vůbec, ani radou, ani skutkem. V jednom dopise píše: „V noci jsem všecky ty chalupníky v naší obci vypočítával a uvědomil jsem si, že v žádné té chalupě nechybí hospodář kromě mne a Jiránka. Malýho a Bígla nečítám, neboť oba jsou dobře doma zastoupeni, obzvlášť Bígl. Když uvážím, že naše hospodářství je jedním z největších v obci, a je tak bez povšimnutí ponecháno, je mi divně kolem žaludku. To musí každý jen trochu rozumný člověk uznat, že mám být doma spíše než který jiný. A také bych doma více vlasti prospěl než tady s palašem. Kdo doma nic nemá, nebo má za sebe někoho, může být snadno na vojně, ale zde nadarmo komisárek jím.“ Ale ani cenzor, kterému byly nářky adresovány spíše než manželce, nemohl na věci nic změnit.

Místo odpovědi dostává Josef korespondenční lístek, na němž mu matka svou zkomolenou češtinou oznamuje:
16 I 15
Mili Sinu
spřanim Ruženčim ti píšu radostnou novinu, že porodila malou cerušku, sou obě hvala p Bohu zdraví, 15 večer 9 hodin. Buď zdrav a ži s Bohem.
Tva Matka

Podrobnější zprávu dostává od Růženy až za dva týdny:
2-2-1915
Drahý Pepo,
každý den čekám od Tebe odpověď, však marně. Snad ani nevíš, že jsi tatínkem. Máme malou dcerušku, roztomilou. Vím, že bys byl radši, kdyby to byl hoch, než co dělat, i já bych byla radší, neboť co jsem zkusila, nelze Ti vypsat. Již mysleli, že to nevydržím, a dítě bylo již skoro mrtvé. Musela jsem mít doktora, neb dítě bylo ve mně přehozené následkem těžké práce. Včera (v neděli) měli jsme křtiny. Jmenuje se Růženka. Loisi byla za Kmotru. Má Tvoje oči. Při křtu se tak pevně dívala knězi do očí, že se musel smát. Teď právě jsem ji nakrmila tak že spí. 15. se narodila a od té doby do dneška byla u mne Loisi. Spíme v kuchyni, máme tu postel. Dneska jsem byla poprvé venku. Přemáhám se, neb všude je vidět, že jsem byla nemocná. Každý mě straší, že holčičku nevychovám, neboť ji nekojím. Nemohla jsem, neboť stálou lítostí a těžkou prací žádné mléko nemám. Než doufejme, že ji udržím, a kdyby snad zemřela, nedávej vinu mně. Beztak nevím, co si počnu. Každý mi radí vzít si služku a přímo mi nadávají, že jsem lakomá. Než já zatím šetřím, neb věru peníze jdou jako voda. Každý měsíc musím mít 16 zl. hotových! Pepo, prosím Tě piš mi ihned, neb nevíš, jak se trápím, že mi nepíšeš . Již musím ukončit, neb jsem unavená, bych si mohla odpočinout, než se Růženka vzbudí. Přijmi ode mne a od Růženky 1000 hubiček.
Tvá Růženka.

V únoru navštěvuje Josefa ve Vřesině matka v doprovodu nevlastního syna Františka. Přesto, že cesta je stojí dost peněz a je úmorná, vracejí se týž den do Hradce. Nemohou si dovolit zahálet jako Josef, který má i druhý den volno. Využívá je k napsání obsáhlého dopisu Růženě:

Když jsem se včera večer po odjezdu matky a bratra vracel z nádraží ke „svým čtyřem koňům vraným“, tu mi bylo tak smutno, že Ti to nemohu ani vypsat. Doma mám majetek, kterého jsem si sice vždycky hodně vážil, ale dnes, když jsem projel spoustu těch polských vsí dřevěných, neúhledných, špinavých, viděl všechnu tu nouzi a bídu mezi lidem, poznal jsem sám u sebe, že jsem bohatý proti těm lidem, kteří mi ještě sami ve válce mnohdy kus chleba poskytli. Rovněž i spoluvojáci sloužící u koní jsou většinou chudí, kdo z čeho je, bývá buď šarží, neb jinak se má lépe. Všecko jsem si cestou rozvažoval, počítal jsem ty moje sousedy a známé, co jsou šťastně doma, ale nakonec jsem se uspokojil s myšlénkou, že Bůh vždy všecko dobře řídí a že nedá, abych zahynul, když Ho o to každodenně prosím. Pak teprve bych se cítil opravdu šťastným, až po přestálých zkouškách bych se zdráv znovu navrátil mezi své milé. Pak snad bych se cítil i šťastnějším než ti, kteří jsou dnes doma. Nevím zcela nic, co s námi zde budou dělat. V každé vsi je těchto chudých koní nakvartýrováno na sta, jeden hádá do pferdedeppa, jiný ke kádru, zase jiný k feuerlinii, a opět jiný, že zůstaneme při tom provždy, ale neví žádný nic. Já si přeju nejraději, kdyby byl všemu konec a mohl se věnovat svému povolání. Jen buď, Růženko, na sebe i na dítě nyní opatrná a můžeš-li nějakou děvečku sehnat, učiň tak, vždyť se to zas jinak vyplatí. A majetku našeho si považuj, nebo věř, že není přes Šosteny, byť by jinde sebelépe bylo… Cepelín se spokojeně pase, kdybych ho tak měl doma a nabral na sebe masa, byl by to kůň! Vždy jsem si to v duchu myslel, že si ho vysloužím z této války, ale bojím se, že s ním nedoválčím. Ještě v celém životě se mě žádný jiný kůň tolik nenanosil jako tento věrný „povětřák“, který se mi stal nejlepším kamarádem, neb lidé jsou zlí, a to zvíře je ke svému člověku mnohem věrnější. Co jiných koní je již vytaušovaných a chromých, a mně dosud, vzdor téměř každodenní jízdě, ani neklopýtl. V studeném chlívku jsme oba šťastně zimu přetrpěli a nyní je venku hezky a nynějším zahálčivém čase vede se nám oběma dobře. Jemu snad ještě lépe, poněvadž nemá starostí.

Skutečnost je taková, že Josef tráví v pohostinné Vřesině ještě čtvrt roku. Návrat do bitevní linie oznamuje do Hradce 23 května 1915 a neopomene poznamenat, že toho dne je tomu rovných sto let, co se jeho dědeček jako dvacetiletý mladík ujal hospodaření na gruntě. Slouží opět u štábu divize jako jízdní kurýr, ale je pověřován i jinými úkoly. Jednou dostává rozkaz dovézt dvojnásobného dezertéra – cikána – k jeho pluku do zákopů. Na štábu cikána důtklivě upozorňují, že pokusí-li se ještě jednou o útěk, bude na místě zastřelen. Po půlhodině cesty začne cikán naříkat, silně pokulhávat a často posedávat. Říká, že nemůže dál, a prosí Josefa, aby mu dovolil cestovat na jeho koni. Dobračisko Josef seskočí a pomůže cikánovi do sedla. Ten vzápětí vyrazí z hrdla pronikavý ryk a zuřivě kope koně patami do slabin. Překvapený Cepelín poráží Josefa a pádí k nedalekému lesu. Josef strhává s plecí karabinu a volá: „Stůj, nebo střelím!“ Cikán nereaguje a pobízí koně k ještě většímu trysku. Proto Josef adresuje další výzvu přímo Cepelínovi. Kůň pochopí, že se má vrátit ke svému pánovi. Vzpěčuje se pokračovat v jízdě a snaží se nevítaného jezdce vyhodit ze sedla. Cepelín tancuje na místě, Josef k němu rychle dobíhá, ale cikán hbitě seskakuje a mizí v lese. Josef ho marně zaklíná a prosí, aby se vrátil. Prodírá se hustým křovím, drže Cepelína za uzdu, ale po cikánovi jako by se země slehla. Po několika minutách bloudění naráží na vojenskou hlídku. V lese táboří pluk pěchoty a nešťastný cikán je už u výslechu… Josef musí předat jeho papíry veliteli pluku a za chvíli je dostává zpět s poznámkou, že rozsudek smrti nad trojnásobným dezertérem byl vykonán. U štábu se Josefa na podrobnosti cikánova pokusu o útěk nevyptávají, ale skutečnost, že po uprchlíkovi nestřílel, je mu připsána na vrub. A proto když po nějaké době má být zastřelena stará žena, která prý v noci dávala světelné signály rusému dělostřelectvu, je za popravčího určen Josef. (Ženy nemají nárok na popravčí četu, ale jsou stříleny ranou z revolveru do týla.) Josef se zdráhá s odvoláním na své náboženské přesvědčení rozkaz vyplnit a riskuje tak sám, že bude zastřelen pro neuposlechnutí rozkazu. Ale jiný voják se vehementně dožaduje, aby mohl vykonat popravu místo něho. Popravčímu totiž přísluší mimořádný příděl kořalky a cigaret a onen vojín je vášnivý kuřák. Vykoná popravu ke spokojenosti svých nadřízených, vychutná mimořádný příděl, ale ostatní vojáci se od něho víceméně distancují.

Tytam jsou doby, kdy bylo „všeho dost“, ale válka trvá neúprosně dál. Josef je u konce se svou filozofií. Dosycuje se tajně odpadky ze smetiště za oficírskou kantýnou, libuje si, jak výborný byl „cušpajs z kopřiv“, a utěšuje sebe i své bližní planými nadějemi: „Bude snad ještě hůře, ale věřím, že kdo se přece dočkáme času po válce, že bude dobře, nebo lid potřeboval zkusit, co je zle. Vždyť nikdo nechtěl na poli pracovati a rolník byl jen pro posměch, ani oženit se nemohl…“ Všechny zásoby však ještě nejsou zdaleka vyčerpány, jak vysvitá z dalšího Josefova dopisu: Včera na levém našem křídle od božího rána až pozdě do noci bily kanóny ránu za ranou, že se musí člověk až podivit, kde té munice se jen nabere! Vzdor tak děsné střelbě, že by člověk myslel, že jediný muž nezůstane naživu, stojí na druhý den zase obě vojska ve svých štelunkách, jako by se nic nestalo.

Čím delší cesty podniká jízdní kurýr Josef na svém Cepelínovi, tím více poznává, jak je svět malý. V Haliči přichází do míst, která důvěrně zná z vyprávění svého bratra Francka, jenž v nich před lety coby hulán vojákoval (Jaroslaw, Podgorze). Na Volyni jednou zabloudí k osamělé chalupě, aby poprosil o doušek vody. V prostorné místnosti uvidí na stěně obrázek, na němž bezpečně rozezná hradecké věže. Dá se s hospodyní do řeči a zjišťuje, že je u příbuzných. Jsou to Ziklovi, resp. jejich potomci, co se před lety vystěhovali do Ruska ze Stěžer…

Od příbuzných z Čech přicházejí zprávy stále řidčeji a stále smutnějším obsahem. Když se Josef dovídá, že při obdělávání jeho Velké role padl tchánův kůň Hanzl vysílením a na místě zemřel, jde se vyplakat do Cepelínovy hřívy. Umiňuje si, že bude ještě obětavěji pečovat o svého koně, mluví s ním jako s rozumným tvorem a ujišťuje ho: „Až skončí tahle proklatá válka a tebe vymustrují, kopím si tě a odvezu k nám domů. U mne budeš mít spokojené a klidné stáří!“ Své ženě pak píše:
29.X.1916
Moje nejdražší Růženko!
Ačkoliv se opět poněkud dlouho nemohu dočkat milého dopisu od Tebe, přece se nemrzím a maje sám k tomu chvilky času, chápu se tužky a chci se s Tebou aspoň písemně potěšit. Krutý je život můj, nemáš a nebudeš mít proň pochopení, to cítím a vím vše nejlépe já, ale vše trpělivě snáším proto, že blaží mě vědomí, že mám ještě něco na světě, co mě činí nevýslovně šťastným, a na to když si vzpomenu, cítím opět chuť k životu a nevzdávám se naděje do lepší budoucnosti. „Omnia tempus habent“, vždyť všechno má svůj čas, tedy i tato hrozná doba musí jednou skončiti a snad budu z těch šťastných, co ji přežijí. Snad uhodneš, co mě činí ještě šťastným. Především jsi to Ty, můj anděli! Ach, kdybych Ti mohl, Růženko, dokázat, abys mi uvěřila, jak toužím v duchu po Tobě, jak milé jsou mi vzpomínky na Tebe, jak se těším, kdy bude mi možno Tě opět stisknout v náručí a zlíbat Tvoje ústa i ruce. Viď, že mi to vše věříš! Druhá věc, která mě činí šťastným, je náš majetek, ta orná půda, kterou moji otcové téměř půldruhého století pro mne udrželi a poctivě se z ní živili. Není to majetek žádným šibalstvím nebo spekulacemi nabytý, ale těžko našetřený. Vím to všechno, a proto si toho vážím. Uznávám Tvé výtky, jak kupř. mi v jednom psaní píšeš „My máme nejhorší chalupu ve Farářství“. Vím, že mnoho a mnoho je potřebí, aby to bylo podle Tvé libosti, ale promiň, má Růženko, že vše najednou nejde. Najednou jsem měl výstupy se svým otcem skrze to nebo ono a nesměl jsem nic dělat, musel jsem si raději stavět svůj domek. Po jeho smrti dával jsem vše do pořádku, co jsem mohl, nadřel jsem se při tom a peněž mě to stálo, než jsem to aspoň tak připravil, jako je to dnes. Jen stručně, když Ti svoje dření za ten krátký čas po otcově smrti naznačím je toho dost. Kupř.: Hnojník byl jen ohromný dolík až po síň. Přes 60 kubických metrů zavážky ze šanců jsem sám navozil, než jsem to vyrovnal a hnojník rovněž sám za nedělních dnů obezdil. Kámen jsem navozil a s Grollem jsme udělali zásep. Pro prasata bylo kus shnilé boudy v dolíku, kterou jsem vyhodil a dolík zavezl a postavil dnešní chlívky atd. Chtěje i nářadím se vyrovnat druhým, koupil, vlastně „vydřel“ jsem si od Zám. vůz, koupil secí mašinu a darmo vše vzpomínat. Mne to však nemírně těšilo, byl jsem při tom šťastný a vrcholem štěstí a snů mých byla jsi Ty, čeho když jsem konečně dosáhl a mohl se radovat, musel jsem vše zanechat a jít zkoušet opět těžký život, tentokrát ten již nejhroznější, ale doufejme! Miláčku můj, piš mi brzy a přijmi od svého Tě milujícího Pepy tisíce hubiček!

Brzy nato si Josef připomíná nedožité 89. narozeniny svého otce (13.11.) a páté výročí jeho smrti (23.11.). Mezi těmito dvěma daty (21.11.1916) umírá v Schönbrunnu starý císař František Josef I. Jeho nástupce Karel prý usiluje o okamžité uzavření míru. Ale nějak se mu to nedaří, bojuje se zuřivě dál. Kromě Josefa jsou na frontě i všichni tři vnukové hradeckého Josefa Česáka. A před několika měsíci narukoval k 11. střeleckému pluku i Růženin 18letý bratr Pepa. Jeho rodiče, jati zlým tušením, jsou zoufalí. Podplácejí všechny členy odvodní komise, aby jediný dědic gruntu nemusel přímo na frontu. Vše se zdá na nejlepší cestě. Pepa je přidělen k polní pekárně za frontou. Oddechnou si i obě jeho sestry – Aloisie a Růžena, které bratříčka od narození zahrnovaly dojemnou láskou. Růžena sice ztrácí bratrovým odchodem obětavého pomocníka, ale na to teď nemyslí. Předává na několik dní hospodářství do péče rodičů a malou dcerušku svěřuje Aloisii. Podniká nejdelší a nejkrásnější cestu svého života, do Šoproně v Uhrách, kde Pepa prodělává základní výcvik. Galantní důstojníci se krásné mladé ženě dvoří, dávají jejímu bratru volno, aby si s ní mohl prohlédnout Vídeň. Pro Růženu jsou to nejkrásnější okamžiky jejího života a do smrti na ně potom vzpomíná.

Rok 1917 je hrozný. Zima, že se ani zasít nemůže, nic neroste. Rekvizice stíhá rekvizici a Růžena píše Josefovi dopisy stále zoufalejší. Ten nakonec rezignuje a odpovídá: „Odevzdej celé hospodářství té slavné žňové komisi do rukou, ať si s tím dělají, co chtějí, a sama se vrať k rodičům!“ Ale Růžena ví, že to udělat nemůže. Nemoc Františka Česáka se rapidně zhoršuje, onemocní i oba Horákovi v Hradci. A z Haliče přichází další znepokojující zvěst: Pepův vůz naložený komisárkem uvázl v bahně a Pepa, pomáhajíce koním vyprostit jej z břečky, se zpotil tak, že současná průtrž mračen mu přivodila prudký zápal plic. Mládí zdánlivě vítězí nad smrtelnou nemocí a přesun vojína Součka do velehorských pozic italské fronty na jižní straně Alp jako by byl tou nejlepší prevencí proti hrozbě následných souchotin.

V září dostává Josef dovolenou a po práci na polích a na otavách má poprvé příležitost pomazlit se se svou už téměř dvouletou dcerkou.

Brzy nato se hroutí ruská fronta. Němci a Rakušané přesunují své armády na frontu západní a radují se, že strašná válka pro ně skončí přece jen slavným vítězstvím. Proti jejich válkou unaveným sborům však nastupují z druhé strany masy svěžích Američanů, dychtivých vyzkoušet v praxi nové, v Evropě dosud nevídané zbraně.

Také Josef se tluče ve vagónech mezi koňmi z východu na západ. Spadá teď pod „K.u.K. 25. Infanterie-Divisionskommando“. V Tyrolích se dovídá o stavu svého nevlastního bratra. Píše mu povzbudivý dopis, ale ten již nezastihne Františka mezi živými. Další Jobova zpráva přichází v červnu. Devět měsíců po Josefově dovolené porodí Růžena své druhé dítě, avšak místo toužebně očekávaného dědice gruntu je to opět dcera. A za pouhých 18 dní pobytu na tomto krutém světě malá Lolinka tiše umírá. Truhlička s jejím drobounkým tělíčkem je uložena u nohou předků v rodinné hrobce na kuklenském hřbitově a Růžena si vyčítá, že snad dala své zklamání nad narozením druhé dcery nevhodným způsobem najevo, a domnívá se, že jde o Boží trest. Ve skutečnosti však jeden lidský život musel být prapodivným řízením osudu zmařen, aby druhý mohl být zachráněn. Psychicky i fyzicky zlomená Růžena prosí přede žněmi Josefa, aby si na štábu vymohl dovolenou. Všechny dovolené vojáků jsou však zaraženy, neboť se očekává italská ofenzíva. Zoufalá Růžena napíše srdcervoucí dopis přímo Josefovu nejvyššímu veliteli, jímž je jistý hrabě z východních Čech. Brzy nato oznamují Josefovi, že se má dostavit do štábu. Spěchá a zpytuje cestou svědomí, čím se asi kde provinil. Sráží podpatky před starým vojenským hodnostářem. Ten ho oslovuje česky: „Píše mi vaše žena, že je nemocná a že není nikoho, kdo by se postaral o sklizeň z vašich polí. Prosí, abych vám dal 14denní dovolenou. Jak víte, jsou však všechny dovolené zastaveny, poněvadž každou chvíli mohou Italové zahájit mohutnou ofenzívu. Jsme však krajané a rád bych vám pomohl. Když mi dáte čestné slovo, že o tom nebudete nikde zbytečně mluvit a že se v termínu vrátíte, pustím vás na vlastní odpovědnost. Místo dovolenky dostanete cestovní rozkaz. Svou normální dovolenou si budete moci potom vybrat, jakmile to bude možné.“ Hrabě už asi ví, jako to s Rakouskem stojí, a má zájem na tom, aby v kraji, kde má svá panství, platil za lidumila. Ale i tak si zasluhuje plným právem Josefovy vřelé díky.

V noci po Josefově odjezdu začíná skutečně italská ofenzíva. Hned jeden z prvních granátů dopadá do stodoly poblíž malé alpské vesničky a usmrcuje na místě pět mužů a šest koní. Tím šestým koněm je – Cepelín. Nic netušící pán je tou dobu již ve Vídni.

Růžena se teprve po válce dovídá, jak svému muži zachránila život. Josef jí to po návratu na frontu nemůže napsat, poněvadž na rozdíl od prvních měsíců války, kdy se dalo klidně psát o všem možném, teď již funguje cenzura jako řemen. Ani Růžena nesmí psát, že měla muže v létě na 14 dní doma. A tak díky všestranné diskrétnosti nastupuje Josef 26. října 1918 svou řádnou tohoroční dovolenou. Tentokrát má v kapse právoplatný „Urlaubschein“ s těmito pro potomky zajímavými údaji:

Alter 36 Jahre, Statur gross, Gesichtsform länglich, Haarfarbe braun, Schnurrbart rothbraun – aufgedreht, Augenfarbe grau, Form der Nase und des Mundes prop., spricht deutsch und böhmisch, Auszeichnung E. V. Kreuz.

Přijíždí domů 28. října ráno a během dne se dovídá, že se do války už vracet nemusí. Rakousko-Uhersko se rozsypalo! Týž den je vyhlášena Československá republika. Hlídky v sokolských uniformách odzbrojují na hranicích vojáky vracející se z front. Ale Josef si ještě stačil přivézt domů jako suvenýr svůj těžký dragounský palaš opaskem a koženým třapcem. Podle data výroby na něm vyrytého sloužil rakouskému mocnářství již za napoleonských válek. Kolikrát se za sto dvacet let existence asi zbarvil lidskou krví? Za poslední čtyři roky to nebylo ani jednou…