Nezaměstnanost nabývá obludných rozměrů. Lidé s prázdnými kapsami chodí kolem výloh zaplněných lákavým zbožím. I samostatní podnikatelé zápolí s finančními potížemi. Bankrot stíhá bankrot. Obětí krize se stávají i oba hradečtí řezníci Česáci. Stoupá zločinnost. Také Česákovi z čp. 4 v Šostenách nalézají jednoho dne po návratu z pole svůj byt vyloupený. Lupič se marně pídil po hotových penězích (sekerou vypáčil a zničil v pokoji pro hosty parádní nábytek z Růženiny výbavy), ale za svou námahu se nakonec odškodnil krádeží Josefovy numismatické sbírky z mládí obsahující vedle historicky cenných ladislavských grošů i velké a těžké stříbrné mince staroněmeckých států, Rakouska a carského Ruska. Pachatel zůstává nevypátrán, postiženým se dostává od policie pouze praktické rady, aby příště své poklady nezamykali a vyvarovali se tak alespoň zbytečně zničeného nábytku.

Kde se vzal tu se vzal, v sousedním Německu se objevuje chlapík s knírkem pod nosem a bujnou kšticí do čela, podle jedněch bývalý čalouník, podle druhých natěrač, který na masových shromážděních svých soukmenovců vykřikuje, že – dostane-li se k moci – rázem skoncuje s krizí a rázně i s těmi, kdož ji podle jeho teorií v zájmu svých světovládných cílů záměrně vyvolali. Ve volbách v třiatřicátém roce dostává největší počet hlasů a jeho ordneři se pak už postarají, aby se jeho moc ústavního činitele během několika málo hodin změnila v neomezenou moc diktátora. Své sliby však plní. Peněžní trh je takřka přes noc zaplaven miliardami, až dosud záměrně tezaurovanými v trezorech bank. Během několika málo dnů má každý Němec práci za slušnou mzdu, kterou mu po léta hromaděné zásoby spotřebního zboží umožní snadno realizovat. Novopečený Vůdce se ani příliš nestará o jejich doplňování. Ví, že takových zásob je v Evropě spousta, konkrétně ve státech, které stojí v cestě jeho plánům na restauraci Velkoněmecké říše, nebo – jak on říká – „odčinění hanebného versaillského diktátu“. Klíčem k těmto materiálním zásobám i ideálním cílům jsou zbraně, a tak zbrojní průmysl má v Německu „zelenou“. Hitlerův „Mein Kampf“ je v té době především bojem o čas. Musí udeřit, dokud je ostatní svět ve srabu. Ale státy, kterých se to týká, si už také uvědomují smrtelné nebezpečí. A tak i v Československu je najednou, jakoby švihnutím kouzelného proutku, peněz dost a práce nad hlavu. Ve dne v noci se budují pásma opevnění, jejichž mohutnost má příjemně překvapit spojence a nepříjemně nepřítele. Ale prudce ožívá i ostatní stavební ruch. Hospodářský systém, o kterém mnozí mysleli, že už má na kahánku, šokuje svou nenadálou, nikterak nenarušenou vitalitou.

V Pražském Předměstí u Hradce Králové. Jehož součástí je i osada Šosteny, se projektuje stavba velké moderní školy a velkolepého, architektonicky rovněž moderně pojatého katolického kostela. Někomu by se mohlo zdát, že jde o zbytečné a těžko zdůvodnitelné tříštěn sil v době vrcholného ohrožení státu, ale brzy se má ukázat, že v nejtěžších chvílích národa budou školy a kostely především baštami češství, než vychvalované pevnosti, které představují jen miliardy zbytečně vhozené do větru.

Na tomto světě je více zla než dobra, poněvadž ti, co věří v posmrtnou Boží spravedlnost, ne vždy podle své víry jednají, zatímco ti, co jsou přesvědčeni, že žádná Boží spravedlnost neexistuje, skoro vždy podle tohoto svého přesvědčení jednají…

Nejvhodnějším místem pro vybudování obecné školy se obecnímu zastupitelstvu jeví Josefova šestapůlkorcová „Cihelna“. Josef se nechce rozloučit s úrodným polem takřka „před vraty“, ale obec uplatňuje zákon o vyvlastnění ve veřejném zájmu. I tak dostávají Česákovi za svůj pozemek na tehdejší dobu obrovskou částku půl miliónu korun. Při troše vlastní podnikavosti mohli ovšem mít už dříve celý milión. Přesvědčuje je o tom vzápětí samo obecní zastupitelstvo, které na stavbu školy potřebuje pouze polovinu výměry a zbytek rozprodá jako parcely zájemcům o stavbu vil a rodinných domků. Inkasuje přesně tu částku, kterou samo zaplatilo původním majitelům, takže pozemek na stavbu školy má zcela zadarmo.

Josef samozřejmě spěchá získat za ztracené pole náhradu. Naskýtá se mu nahodilá a výhodná koupě louky, zvané po původním majiteli „Brousilka“. Je mimo oblast stavebního ruchu a její 12korcovou výměru získávají Josef a Růžena za pouhých 130 000 Kč. Zbytek ukládá Růžena na radu své matky na vysoký úrok do spořitelny, aby měla „zajištěné stáří“. Jako milující matka vyčlení však předtím určitou částku i pro staršího synka Jozífka. Kupuje mu kvalitní švýcarský psací stroj a umožňuje mu studijní cesty do hitlerovského Německa i stalinského Sovětského svazu. Díky těmto exkurzím získává Jozífek poněkud realističtější pohled na současnou politickou situaci a její další možný vývoj, než jaký má většina jeho vrstevníků. Své dojmy z „Třetí říše“ i SSSR publikuje na pokračování v týdeníku Kraj královéhradecký.

Jozífek, postižený silnou krátkozrakostí, navštěvuje v té době obchodní akademii v Hradci Králové, poněvadž jeho otec si zkrátka nedovede představit sedláka s brýlemi. Za dědice usedlosti je předurčen tehdy sotva osmiletý druhý syn Jaroslav. Jejich bratranec Alois Česák, který mezitím získal titul doktora práv, si bere za manželku dceru universitního profesora Hoetzla. Staví velkou vilu ve Střešovicích a kupuje auto, aby přesvědčil tchána, že je taky „někdo“. Prostředky získává prodejem svého druhého hradeckého domu čp. 42 v Sobkově ulici, zděděného po pratetě Jedličkové. Krucifix s Kristem v životní velikosti věnuje nově vybudovanému kostelu Nejsvětějšího srdce Ježíše Krista na Pražském Předměstí.

V předtuše dramatických událostí stále více lidí utíká k Bohu. V dosud nebývalé míře se rozmáhá i okultismus. Jednoho dne, když se rodiče vrátí z pole, vyřizuje Jozífek mamince, že se po ní sháněla nějaká neznámá paní. Nepředstavila se a její popis matce nic neříká. Paní však slíbila, že se večer ještě jednou zastaví. Svůj slib plní a Jozífek je svědkem rozmluvy obou žen.

„Posílá mě za vámi vaše dceruška,“ říká paní.

„To bude nějaký omyl, nemám žádnou dceru,“ odpovídá Růžena.

„Ale měla jste. Volá vás ta, která vám umřela před několika lety.“

Na vysvětlenou paní dodává, že se v jejím bytě schází spiritistická společnost a že již několikrát je prostřednictvím média prosil duch Česákovy Růženky, aby jí zavolali maminku. Růžena namítá, že na takové věci nevěří a že si nepřeje, aby někdo, kdo si libuje v tomto pochybném druhu zábavy, znovu jitřnil její sotva překonanou bolest. Paní je zřejmě na takovéto podrážděné reakce zvyklá. Pokrčí lhostejně rameny a říká:

„Vyřídila jsem podle slibu vzkaz, ostatní už záleží jenom na vás. Kdybyste se nakonec přece jen jinak rozmyslela, zde je moje adresa.“

Růžena jako nábožensky vychovaná žena věří v posmrtný život, ale představa, že by s mystickým světem mohla komunikovat jinak než formou intimní modlitby, nebo že by si měla dávat schůzku se svým zesnulým dítětem v prozaickém prostředí nějakého cizího bytu, se jí zdá směšná, ba urážející a pobuřující. Má však právo jen tak beze všeho oslyšet údajné volání bytosti, která jí byla nejdražší na tomto světě? Růžena bojuje těžký vnitřní boj, není schopna myslet na něco jiného. Rozhodne se požádat o radu nejinteligentnějšího ze svých pravidelných odběratelů čerstvě nadojeného plnotučného kravského mléka, jakéhosi profesora Koďouska. Ví se o něm, že je sociální demokrat, tedy svým způsobem marxista, vyznavač materialistického světového názoru, v každém případě ateista. Profesor se jí proti všemu očekávání nevysměje, ale podrobuje problém spiritismu hluboké analýze. Podle jeho teorie je spiritistické médium protějškem hypnotizéra. Oba pracují na principu telepatie. Zatímco hypnotizér (zpravidla muž) dokáže druhému člověku vsugerovat své myšlenky, spiritistické médium (zpravidla žena) dokáže číst myšlenky druhého člověka. Na tom, jak se tyto vyčtené myšlenky vyhodnotí a skloubí v logický závěr, závisí úspěch veškerého spiritismu, jasnovidectví atd. Zpravidla vám však médium nebo jasnovidkyně řekne jen to, co chcete slyšet. Co je to ta „telepatie“ a jak mohlo spiritistické médium získat telepatické napojení na druhého člověka, který se o to neprosil, nedokáže ani profesor Koďousek vysvětlit. Nakonec rozhodne prostá ženská zvědavost.

Růžena se ocitá v jednoduše, ale čistě a vkusně zařízeném bytě jakéhosi nádražního zřízence na Okrouhlíku (opačném konci města), kde je již shromážděna obvyklá společnost.

„To je ta paní, co sem chodí její zesnulá dceruška,“ představuje majitelka bytu Růženu všem ostatním. Nikoho z nich Růžena nezná a je zřejmé, že ani nikdo nezná ji. Jediná z přítomných, která není Růženě zcela neznámá, je paní Kňourková, majitelka jednoho z největších řeznictví a uzenářství v Hradci Králové. Růžena jako samozásobitelka přichází do jejího krámku zřídka a je vyloučeno, že by ji paní Kňourková dobře znala. Po úvodních obřadech, jejichž hlavní součástí je dlouhá modlitba, upadá médium – mladá žena – do transu. A již se hlásí jednotliví nebožtíci. Každý z nich se legitimuje frází „Přináším ti …“ a jmenuje určitou květinu. Jde zřejmě o smluvené heslo, zpravidla každý z oslovených ví, s kým má tu čest. Dialogy neznámých živých s neznámými mrtvými Růženu nezajímají. Vzpomíná si na varování profesora Koďouska, a tak navzdory výzvě organizátorky seance „Soustřeďte se!“ ani moc neposlouchá a myslí na vše možné, jenom ne na Růženku, která ji sem údajně pozvala. Zevrubně s prohlíží záclony a jednotlivé složky interiéru a nakonec upoutá její pozornost kocour, černý jako uhel, který očima světélkujícíma v šeru sleduje z kouta obřad. Růženin zájem ožívá teprve ve chvíli, kdy přichází na řadu výše zmíněná paní Kňourková. Růžena ví z novin, že tato paní měla dva syny, kteří se jí jednoho dne společně zabili na motocyklu. „To jsi ty, Oldo?“ ptá se paní Kňourková. Duch prostřednictvím média přitakává, ale ujišťuje, že „Eda je tu s ním také“. Oba mladíci, kteří podle Růženiny představy holdovali zaživa jistě jen technice a závodění, vyjadřují se teď nepřirozeně poetickým a emocionálně nadneseným stylem. Neustále zdůrazňují, jak se na maminku těší, jak ji vysypou cestu samými květy atd., až se paní Kňourková dovtípí a opatrně se zeptá: „Copak já umřu dříve než tatínek?“ Růžena chápe smysl otázky. Paní Kňourková je robustní, zdravím kypící žena, pravá řeznice, zatímco její choť je drobný, neduživý stařík. Z odpovědi média, byť zahalené do spousty okřídlených frází, jednoznačně vyplývá, že ano… Konečně má tedy Růžena spolehlivé vodítko, podle něhož bude moci jednou – dožije-li se toho sama – posoudit serióznost celého tohoto jednání. Leč další tok jejich úvah přerušuje médium, které se nečekaně obrací k ní. Vytřeštěné oči mladé ženy v transu však nehledí na Růženu, ale upírají se – bez jediného mrknutí po celou dobu dlouhého dialogu – kamsi do nekonečných dálek.

„Přináším ti šeřík, květ toho keře, který roste před naší zahradou a ve kterém často přebývám.“

Růžena, která předpokládá, že se do seance dostaví její dcera, je tímto úvodem a dalšími slovy média natolik zmatená, že se podle předtím odposlouchané šablony ptá: „Kdo jsi, bratře záhrobní?“ – „Ty mě nepoznáváš?“ diví se duch. „Jsem přece tvůj bratr Pepa…“ Růžena je šokována nenadálým zvratem děje. Mluví k ní duch člověka, který zemřel před téměř dvaceti lety a kterého nikdo z přítomných nemohl v žádném případě znát. Ten šeřík v té době skutečně kvete před její rodnou chalupou v Zadních Šostenách čp. 9. Z další rozmluvy, plné vzpomínek na dávno zapomenuté události z mládí, se Růžena dovídá, že Pepu posílá Růženka, která se však určitě dostaví osobně v některé z příštích seancí. Chce-li získat matčinu slepou důvěru, nemohla věru volit rafinovanější taktiku!

Růžena se vrací domů s očima navrch hlavy. Obšírně líčí svůj zážitek a všem je jasné, že spiritistický kroužek na Okrouhlíku získal novou, byť dosud ne zcela nekriticky oddanou členku. Při dalších návštěvách nádražáckého bytu se Růženě konečně naskytne možnost mluvit se zesnulou dceruškou. Ta jí hned napoprvé připomene epizodu, o které až dosud mimo ně dvě neměl nikdo potuchy. „Vzpomínáš si, maminko, jak jsi mě líbala, když už jsem byla mrtvá?“ Růženě se vybaví scéna, jak se sama ještě jednou vrátila do nemocničního pokoje zesnulé a naposledy přitiskla rty na její vychladlá ústa. Nikdo jiný v pokoji nebyl! Jinak se však žádné další senzace nekonají. Růžena jen utěšuje maminku, že je jí v záhrobí dobře, a ujišťuje ji, že bude andělem strážným malému bratříčkovi Jarouškovi, z jehož narození měla na onom světě nemírnou radost. A tím také končí případ jediné „zpětné vazby“ česákovského rodokmenu a každý si o něm může myslet, co chce.

Vnější události totiž nabývají překotně na tempu a zatlačují do pozadí vše ostatní. Časné ráno dne 15. března 1939 probouzí Česákovy hluk leteckých motorů. Nad Hradcem krouží jednoplošníky s německými výsostnými znaky, které se v porovnání s malými dvouplošnými stíhačkami značky Avia až dosud – nikoliv však dnes – vídanými nad městem se jeví Jozífkovi jako obludná strašidla. Z rozhlasu se rodina dovídá, že Německá říše „béře Čechy pod svou ochranu“ a že tedy mají občané ve vlastním zájmu zachovat rozvahu a klid.

Jedním z prvních opatření nových mocipánů je zákaz jakéhokoliv shromažďování, a tak se díky Hitlerovi, který v té době má moc umlčet vše živé i mrtvé, nestává Růžena trapnou figurkou propadlou jakýmsi směšným pověrám. Pod trestem smrti se musí okamžitě odevzdat všechny zbraně v soukromém vlastnictví. Obě Josefovy pušky a dragounský palaš nejsou nikde úředně evidovány, a tak je otec s dospívajícím synem zakopávají – pečlivě nakonzervované – v noci na zahradě. Proslulý německý smysl pro pořádek se projevuje také v tom, že i selské povozy tažené koňmi musí mít odrazová sklíčka a tabulky s adresou majitele. Zatímco nápisy na veřejných budovách, obchodech a živnostenských provozovnách musejí být německo-české, ve vyhlášce o tabulkách na selských vozech se to výslovně nezdůrazňuje. Ostatně adresy se nepíší přece dvojjazyčně ani na dopisech. Ale Josef Česák je přesto jediný, kdo – nejspíše z vrozené šetrnosti – této benevolence či spíše nedopatření okupantů využívá. Jako domicil uvádí navíc nikoliv Pražské Předměstí u Hradce Králové, ale archaickou osadu Šosteny, s níž ani okupanti, ani jejich přisluhovači z řad servilní byrokracie v žádných seznamech nepočítají a pro jejíž název tedy ani neexistuje německý ekvivalent. Malíř písma pan Dlabal, otec Jozífkova spolužáka na OA, je tak mile překvapen, že se našel někdo, kdo využil mezery v nařízení a vzepřel se aspoň takto násilné germanizaci, že místo jinak obvyklého černobílého provedení zhotovuje Josefem objednané tabulky v národních barvách – červenomodrobílé. Jozífek a Jaroušek se pak před spolužáky chlubí, že jejich tatínek jako jediný nebude muset tabulky na svých vozech přemalovávat, až budou Němci odtud utíkat. Oba malí vlastenci si neuvědomují, že tak libozvučně česky znějící jméno Šosteny je ve skutečnosti svým etymologickým původem skrz naskrz německé. To se dovídají až za padesát let při studování historických pramenů k této rodinné kronice.

Kdo chce manifestovat své vlastenectví bez nejmenšího rizika, chodí do nově vysvěceného kostela Nejsvětějšího srdce Ježíše Krista, kde každá mše, stejně jako ve všech ostatních katolických kostelech a chrámech celého protektorátu, končí mohutným chorálem „Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha … nedej zahynout nám ni budoucím …“. S jistými obavami posílá naproti tomu Jozífek do redakce týdeníku Hospodář svůj době poplatný, avšak jinak zcela kollárovsky pojatý sonet:

V redakci jsou kurážní lidé, otiskují básničku na čelném místě 6. června 1940, tři dny po Jozífkových 19. narozeninách a čtrnáct dní před jeho maturitními zkouškami. Jozífek se svým výtvorem přirozeně pochlubí spolužákům a od nich se to dovědí i učitelé. Zkoušky z maturitních předmětů absolvuje Jozífek všechny na výbornou, jde o předměty, ve kterých vyniká. Do vyznamenání na konečném vysvědčení mu však podle chladných propočtů chybí stupínek, ale profesorský sbor snadno přemluví matykáře, kterého se to týká, aby přimhouřil oko. „Ten chlapec má talent, a kdyby to jednou někam dotáhl, ať má na zdejší OA ty nejlepší vzpomínky!“ Profesoři královéhradecké obchodní akademie nejsou bohužel jediní, kdo se v Jozífkovi totálně klamou. Netuší také, že mezi jejich žáky je řada jiných, kteří pro své vlastenectví riskují mnohem více. V té době je mezi studenty módou zakládat různé ilegální protinacistické spolky. I Jozífek se hned po 15. březnu 1939 stává členem jednoho z nich, který si říká hrdě Perunovo bratrstvo a jehož hlavou je gymnazista Hvězdoslav Štefan. Tento spolek rozšiřuje hned druhý den po nacistickém přepadení Polska v Hradci Králové letáčky, jakoby tištěné v Polsku (záměrně obsahující četné polonismy) a shozené v noci z polských letadel. Podepsán na nich je „Marszalek Rzecipospolitej Polskiej Rydz-Smigly“. Připomenutím společného vítězství Poláků a Čechů nad německými rytíři ve slavné bitvě u Grunwaldu mají navodit zdání slovanské soudržnosti i v této době, dodat bratrům Čechům optimismus a dokázat neschopnost německé protiletecké obrany. Ve skutečnosti je podle Jozífkova konceptu vysázel a vytiskl jiný student, jehož rodiče vlastnili tiskárnu v Přelouči. Epizoda, která se odehraje hned následujícího dne, vyléčí však Jozífka včas z chuti do další ilegální činnosti: Matka ho posílá na nákup do města a Jozífek se hned nacpe kapsy výše uvedenými letáčky, aby je cestou tam a zpět dával do oběhu. V ulici poblíž tehdejšího Ulrychova náměstí jej zastavuje protektorátní strážník a za pozornosti četných čumilů, obyvatelů ulice, se ptá: „Co to prodáváte?“ Jozífek, který si není jist, zda otázka nezněla „Co to rozdáváte?“, zbledne jako stěna a není schopen odpovědi. „Ukažte mi, co máte v té tašce!“ přikazuje strážník. Jozífek vyhovuje. V nákupní tašce je bochníček chleba, cikorka a několik dalších drobností, nakoupených předtím na potravinové lístky v nedalekém krámě. „Pojďte se mnou!“ poručí strážník. Odvádí Jozífka k papírnictví, jehož majitel stojí ve dveřích. „Je to tenhle?“ ptá se strážník papírníka. „Ne, to není on,“ odpovídá tázaný, „vždyť jsem vám říkal, že ten chlap má na sobě…“ Jozífek už dál neposlouchá. Strážník ho s omluvou propouští a Jozífek kouká, aby byl co nejdříve z dohledu. Co by se asi stalo, kdyby mu strážník prohledal kapsy? Naděje, že by ho policajt – dychtivý vykázat činnost a zvyklý sloužit každému režimu – jako vlastenec vlastence nezatkl, je mizivá. Jozífek se rychle zbavuje zbylých letáčků a doma vypravuje, co se mu přihodilo. Maminka, která nemá o letácích nejmenší ponětí, se zlobí, že Jozífek alespoň nevracel touž ulicí, aby známí viděli, že nebyl zatčen pro nějakou krádež. Jinak však věnují rodiče v té době svým dospívajícím synům zvýšenou pozornost. Ne všichni lidé se zbavují svých ilegálně držených zbraní tak jako Česákovi. Prodávají je nerozumným mladíkům, kteří „chtějí mít něco v ruce“, až přijde Den „D“. Také Jozífek a jeho spolužák Olda Špryňar získávají každý za dvacet korun bubínkové revolvery s hrstkou nábojů. Oldovi však maminka v městském bytě na zbraň přijde a při výslechu se dozví, že Jozífek má taky takovou. Běží hned na Šosteny za Jozífkovou maminkou a obě donutí Jozífka vydat jim svůj revolver, ukrytý v plechové krabici ve vykotlané vrbě. Obě ženy pak společně za večerního šera házejí zbraně do Labe. Také v Přelouči rodiče rázně zatrhnou synkovi další sázení a tisk protistátních letáků. Ale to se již Jozífek sám – dodatečně poučený, jak nespolehlivá je jakákoliv „konspirace“ a jaké tragické následky v životě člověka může mít i nejpitomější náhoda – od další činnosti Perunova bratrstva distancuje. Když je však brzy po maturitě Hvězdoslav Štefan zatčen, propadá Jozífek přesto panice. Nemůže vědět, co všechno gestapáci z Hvězdoslava vymlátí. Bývalý spolužák Ferda Michálek mu poradí, aby se honem hlásil na práci do říše. A tak se Jozífek koncem roku 1940 ocitá v Norimberku. Tam se také z jednoho matčina dopisu dovídá, že umřela paní Kňourková. Když však uplyne asi osm měsíců a jinak se nic neděje, Jozífkovi otrne a pod záminkou, že musí jet pomoci nemocnému otci o žních, opouští firmu Edeka G.m.b.H., aby se tam už nikdy nevrátil. Pro jistotu si nachází práci v technické kanceláři ing. Ladislava Braunera v Praze-Libni, která má zastoupení říšskoněmeckých firem pro území protektorátu a svým způsobem tedy také nabízí určité „závětří“.

V Praze je v té době přirozeně velká nouze o podnájmy. Na čísi doporučení jde Jozífek k jistým Šikýřům na Zderaz, kteří proměnili svůj velký byt v malou svobodárnu. Samozřejmě mají obsazeno, ale když paní zjistí, že uchazeč o podnájem je „synek ze statku“ – známost, která v době velmi omezeného přídělového hospodářství není k zahození – nabízí Jozífkovi přece jen improvizované bydlení v průchozím salónku mezi obývákem a vlastní ložnicí majitelů bytu. Jozífek váhá, ale v tom vchází do obývacího pokoje velice hezká a s vytříbeným vkusem oblečená dívka. Jozífek, fascinovaný jejím zjevem, se ráze přestává rozmýšlet a improvizovaný podnájem bere. Pohledná a milá Zdenička Kovářová se stává Jozífkovou první láskou na první pohled. Upozornit ji na sebe není ovšem tak snadné. A tak Jozífek, který se v oné pochmurné době z nedostatku jiné zábavy zabývá amatérským ilusionismem, uspořádá jednou na radu jiného spolubydlícího „kouzelnický večer“. Zlatým hřebem programu je zmizení kouzelnické hůlky. Pravou, „celodřevěnou“ kouzelnickou hůlku, polepenou černým lesklým papírem, kterou během představení dával občas podržet i přihlížejícím, má teď již dávno ukrytou v náprsní kapse a místo ní šermuje „pseudohůlkou“ pozůstávající ze dvou kratičkých špalíčků spojených navzájem prázdnou trubičkou z černého lesklého papíru. Klepe i jí statečně do stolu, jako kdyby to byla ta původní, celodřevěná. Pak vkládá pseudohůlku do novinového archu a ptá se pro jistotu diváků, kdeže ta hůlka teď je. Všichni potvrzují, že je zabalena v tom archu novinového papíru. „Ale to jsem vám jen vsugeroval,“ zvolá Jozífek a energicky zmuchlá novinový papír i s ukrytou v něm pseudohůlkou. A se slovy „Tady je!“ vytahuje potom původní hůlku z náprsní kapsy. Pak zapracuje osud. Zdenička sama, bez Jozífkova pobídnutí, chce prozkoumat ten zmuchlaný papír. Jozífek jí ochotně podává místo pravého jiný chuchvalec s týmž novinovým titulkem, ukrytý rovněž na klíně pod deskou stolu, v jehož čele jako „eskamotér“ sedí. Uvnitř obalu nalézá Zdenička miniaturní psaníčko a začte se do něho. Ostatní přítomní se dožadují, aby četla nahlas. Ale dívka místo toho vyskočí a spolu s psaníčkem zmizí rychle ve svém pokojíku. Psaníčko, začínající slovy „Slečno, obdivujete se kouzelné hbitosti mých rukou, ale nevíte, jak sama jste okouzlila mne…“, je Jozífkovo vyznání lásky a zřejmě zabralo. Zdenička, která nemá nouzi o atraktivnější nápadníky, se nechá tímto banálním trikem obalamutit na celý život…

Na Zderaze zažijí také oba milenci tragické finále heydrichiády – obléhání a usmrcení hrdinných parašutistů, skrývajících se sotva sto kroků od nich v pravoslavném kostele na druhém konci krátké uličky. Nacisté, vraždící i za nejdramatičtějších okolností chladně a systematicky, jen zřídkakdy ztrácejí přehled. K jednomu takovému výjimečnému případu však přece jen dochází, a to zásluhou JUDr. Aloise Česáka: Pohodný na Pražském Předměstí u Hradce Králové, jistý pan Š., je odsouzen k trestu smrti za to, že vystavoval sedlákům falešná potvrzení o uhynutí domácího zvířectva, čímž sabotoval zásobování říše. Zoufalí příbuzní se obracejí na Aloise, který je v té době zaměstnán u Nejvyššího správního soudu v Praze. Ten neváhá a na honosném úředním papíru své instituce požádá gestapo o dočasné předání delikventa Š. se všemi průvodními spisy do vyšetřovací vazby Správního soudu, a to jako důležitého svědka v jiném projednávaném procesu hospodářské povahy. Pan Š. se dostává ze spárů gestapa do českého kriminálu a dožije se v něm šťastně konce války. Po celou dobu války visí také Damoklův meč nad akademickým malířem Vlčkem, bývalým legionářem. František Česák ze Šosten čp. 5 zásobuje jeho rodinu potravinami a malíř se odvděčuje několika pěknými akvarely. Na jednom z nich je zobrazen z dálky i Františkův strýc Josef, jak oře se svým párem koní. Josef a Růžena, jejichž usedlost je v té době už hluboko v areálu města, nemohou nikomu cizímu ze své zemědělské produkce přenechat pod rukou ani to nejmenší. Jsou příliš na očích a kdyby jednomu dali a druhému již dát nemohli, ten druhý by je s největší pravděpodobností běžel ze msty udat. Ostatně mají při vysoké ztrátovosti svého hospodářství uprostřed městského živlu a při vysokých dodávkách přebytku poskrovnu. Měšťáci jim to ovšem nezapomenou, ale kdyby jednali jinak, titíž lidé by je později pranýřovali jako keťasy. Válka je tvrdou prověrkou charakterů a těsně po ní vykvasí po léta potlačované emoce v masovou hysterii. V budoucnu budou potomci číst jen o krásných májových dnech plných tanců, zpěvů a objímání se s krásnými sovětskými vojáky-osvoboditeli. Ale ve skutečnosti se dějí i jiné věci: Když v Hradci věší na vězeňském dvoře gestapáka, lidé jako smyslů zbavení šplhají na vysokou a hladkou zeď obklopující dvůr, aby mohli přihlížet popravě. Mnozí se zují, aby se jim po hladké zdi lépe šplhalo. Hledají pak marně své boty. Ty se jim mezi tím, co vychutnávali z vrcholku zdi práci kata, někdo ukradl. Těsně po válce je o boty velká nouze. Ani odsouzenec se prý při pohledu na to divadlo neubránil úšklebku. Říká se také, že se u soudu hájil slovy: „Ano, hradecké gestapo zatklo, uvěznilo a popravilo mnoho Čechů. Ale my jsme tu byli cizí, poměrů neznalí. Těch poprav by bývala nebyla ani desetina, kdybych já sám neměl každý den ráno na svém stole takovouhle kupu udání o vašich, českých lidí na vaše, české lidi…“

Ti, kdož mohou prokázat nějaké zásluhy v boji proti okupantům, se domáhají společenského uznání v nejrůznějších formách. Ti, co měli celou válku strachy podělané gatě, snaží se teď vše dohnat a zaměřují se na skutečné nebo domnělé kolaboranty. V Hradci je souzen a popraven jako kolaborant a konfident gestapa i jistý Josef Česák, prý učitel z Chlumce nad Cidlinou. Mnozí z Růženina a Josefova bezprostředního okolí ztotožňují tohoto zcela neznámého jmenovce s jejich brejlatým synem Josefem. Patnáctiletý Jaroslav, který před koncem války spěchal vykopat zbraně ukryté na zahradě, aby nezmeškal konečné účtování s německými okupanty, ale nalezl po šesti letech jen jejich zrezivělé vraky, spí na půdě, na konci strmých schodů, se zbytkem dragounského palaše pro případ, že se rozběsnění krajané pokusí jeho rodinu lynčovat.

Válka končí v Praze. Zdenička, která v době Pražského povstání dlí náhodou u svých rodičů poblíž Turnova, spěchá po obnovení dopravy hned prvním vlakem za svým snoubencem do města kouřících trosek a barikád. Nachází svého Jožku klidně podřimujícího s ukořistěnou německou helmou, přelepenou československou trikolórou, na nočním stolku a s puškou opřenou o postel. Oba milenci si padají do náručí a Jozífek, který měl v noci stráž u zajatých Němců, si sotva může přát krásnější konec války…