Jozífkovy naivní představy, že po prožitých hrůzách okupace, kdy nepřítel nedělal mezi námi rozdílu, se český lid navěky stmelí v pevné souručenství, že po vysídlení zlých Němců a Maďarů se rozdělí spravedlivě jejich majetek a Československo se odproletarizuje na blahobytný stát zámožných občanů, a že díky bohatým zásobám uranu a vysokému stupni válkou spíš umocněné než narušené industrializace i díky inteligenčnímu kvocientu národa budeme hned po Americe druhou atomovou velmocí, se rychle rozplývají jako mlžný opar nad bahniskem. Vše se vyvíjí právě naopak: Třídní boj zuří s intenzitou, která snad neměla v historii obdoby ani ve společenstvích s mnohem propastnějšími sociálními rozdíly, a jedním z prvních konkrétních cílů nové vlády je ochuzení všeho lidu vyhlášením drastické měnové reformy a konfiskace úspor obyvatelstva bez rozdílu. Také Růženiny poctivé předválečné peníze utržené za „Cihelnu“ jsou zablokovány jako tzv. „vázaný vklad“, z kterého už nikdo nikdy nemá spatřit ani haléře. Babička Součková, která tak důtklivě varovala dceru před utrácením peněz nezbytných k zajištění bezstarostného stáří, nemůže pochopit nic z toho, co se děje. „Copak se v té nové vládě nenajde žádný nový Rašín? Copak jsme poražený stát?“ ptá se neustále „ekonoma“ Jozífka. A nedočkavši se uspokojivé odpovědi, umírá 18.3.1947 ve věku 79 let se slovy, že by ji další život už stejně nebavil. Jozífek nachází jakési řešení jen pro vlastní osobu. Hned po osvobození ho v Praze navštívil Hvězdoslav Štefan, navrátivší se šťastně z koncentračního tábora. Zapsal se na lékařské fakultě University Karlovy a doporučil i Jozífkovi vysokoškolská studia. Kdo nemá nárok na stipendium, ale jeho rodina má vázaný vklad, tomu se určitou dobu uvolňuje z vkladu studijní podpora ve výši stipendia. A tak ve snaze „dostat aspoň malou domů“ se Jozífek stává posluchačem Vysoké školy ekonomické, nebo jak se tehdy říká – Vysoké školy hospodářských věd. Ještě než stačí složit závěrečnou druhou státnici, přijdou však poúnorové prověrky a je jako „syn kulaka“ z fakulty vyhozen. Zdenička, která šťastnou náhodou získala jako dobrá stenografka a svědomitá kancelářská síla hned po válce místo na předsednictvu vlády, však svého snoubence v nouzi neopouští. Oroduje za něj „na místech nejvyšších“ a arogantní členové „akčního výboru“ na VŠHV se rázem změní ve smečku ustrašených a servilních patolízalů. U charakterního člověka tím ovšem zatrpklost nemizí, spíše se dále stupňuje. Ostatně ještě hůře je na tom Jozífkův bratranec JUDr. Alois Česák. Ten po vyhození z úřadu marně shání nové zaměstnání, nabízí se mu jen místo krmiče zvěře v pražské ZOO. Ale i jeho zachraňuje žena. Nově se utvořivší Český fond výtvarných umělců potřebuje do své prodejny prodavačku, která se vyzná v uměleckých dílech a dovede o nich se zákazníky zasvěceně pohovořit. A tak i „nejpokrokovější“ umělci té doby přimhuřují oči a dělají, že nevidí buržoazní původ Lojzíkovy manželky Jiřiny. Ta, jakmile si vybuduje v podniku postavení odpovídající její kvalifikaci, prosadí i svého manžela do funkce vedoucího právního a daňového oddělení. Lojzík pak s plnou kompetencí vyřizuje i právní záležitosti sestry svého otce, staré paní Hoškové, zařizuje její umístění v Domově důchodců a navštěvuje ji tam často s oběma svými dcerkami.

Špatně jsou na tom i Česákovi ze Šosten čp. 4. Nejdříve se jakoby starému hospodáři Josefovi plní celoživotní sen mít po boku zdatného pomocníka v silném, zdravém synovi, plném pracovního elánu a podnikavosti. Jarka si počíná vskutku slibně: Jako první v obci zaseje na velké ploše ozimý ječmen. Když na zimu osení povážlivě zežloutne, všichni sousedé se mu smějí. Ale v příštím roce sklízí mladý hospodář bez jakékoliv aplikace umělých hnojiv, herbicidů či pesticidů 12 metrických centů zrní z korce (proti dřívějším otcovým 5-6 q z korce) a ještě stačí na téže ploše po žních zasít a do zimy sklidit bohatou úrodu čiroku. Dovede s úspěchem i ten největší handicap obrátit v mimořádný prospěch. Smontuje si ruční pumpu na močůvku a zdarma vyprazdňuje žumpy majitelům okolních vil. „Prosím o známou věc,“ píše mu na korespondenčním lístku i vzdálený příbuzný Jan Krušina, majitel dvou domů v Kuklenách.

Brzy nato však nastává období kolektivizace. Vláda nabádá své orgány, aby používaly k dosažení cíle pokud možno přesvědčovací metody. Byrokrati, kteří nemají o zemědělství ponětí, nejsou však s to někoho přesvědčit a řeší problém v zájmu svých vysokých cílových prémií „ryze administrativním způsobem“. V případě Česákových ze Šosten čp. 4 počítají s krachem živnosti po odvedení syna Jaroslava na vojnu. Přestárlým rodičům předepíší nesplnitelné vysoké povinné dodávky. Jarka je na vojně zařazen mezi tzv. PTP, lidově přezdívané „Černí baroni“. Místo pušky má v ruce krumpáč a kope uhlí v dole Ludvík v Ostravě-Radvanicích. Chalupnický synek se tam dostává opravdu do „nóbl“ společnosti. Spolu s ním rubou cennou surovinu na vojenský rozkaz v místech, kam pro nebezpečí závalu odmítají jít profesionální havíři, synkové bývalých šlechticů a milionářů. „Člověče, ty pracuješ, jako kdyby to bylo tvoje,“ smějí se Jaroslavovi, který při návratu z únavné šichty nelení vlézt do závalu pro balvan černého uhlí a hodit jej na vozík, aby nepřišel nazmar. „My sedláci jsme zvyklí pracovat poctivě až do úmoru za každého režimu,“ vysvětluje Jaroslav. Profesionální horníci mají v té době mimořádně vysoké příjmy. „Chachaři“ však nevěří peněžním ústavům a mají peníze doma „ve štruzoku“. Zneklidní, když šuškanda zvěstuje novou měnovou reformu, a začínají skupovat, co se ještě dá. Jeden z nedostatku jiné příležitosti si kupuje aspoň rakev. V předvečer reformy přijíždí na důl vysoký veřejný činitel, ujišťuje osazenstvo, že „naše koruna nebyla nikdy tak pevná jako nyní“, a vysmívá se panikářům. Mezi jinými je pranýřován za bujného veselí ostatních především ten, který investoval svou hotovost do umrlčí rakve. Brzy nato je však vyhlášena měnová reforma „jedna ku padesáti“ a situace se mění: „Panikáři“ se vysmívají „uvědomělým“. Vysmívá se jim i ten, co si koupil tu rakev. Na lanovce vedoucí přes město se pohybuje vždy 49 vozíků prázdných a teprve potom jeden plný uhlí s nápisem 1:50. Jaroslav se této provokace nezúčastní. Všechny těžce vydělané peníze posílal průběžně rodičům, aby jim pomohl udržet živnost nad vodou. Za dobu svého „vojančení“ jim posílá celkem osmdesát tisíc korun, které se většinou mění na pokuty za nesplněné dodávky. Jen částečně zmírňují katastrofální následky tzv. „cenové enklávy“, v jejímž rámci živoří zemědělci vzdorující kolektivizaci. Nedostávají potravinové lístky ani na šatenky, vše musí kupovat na „volném trhu“ za neuvěřitelně vysoké ceny. Za jeden kapesník platí Růžena 150 Kčs. Když si v lednu 1949 bere Jozífek Zdeničku Kovářovou v domě jejích rodičů v osadě Vazovec u Turnova, nemá ve výbavě jedinou novou košili.

Když hradeckým byrokratům nevychází ani tento manévr, sahají k drastičtějším prostředkům. Josef a Růžena jsou pohnáni před soud, že neplněním předepsaných dodávek sabotují národní hospodářství. Mladý prokurátor, příslušník novopečené inteligence, prská na 71letého Josefa a 62letou Růženu, že nepracují tak, jak od nich společnost žádá. (Sám až bude v jejich letech, dávno si bude hovět na odpočinku a užívat vysoký důchod.) Obžaloba stylizovaná podle tehdy obvyklého klišé tzv. boje proti kulakům se opírá o různá svědectví, nikdo ze svědků se však nedostaví k přelíčení osobně. Zatímco Josef improvizuje a nechává se chytat za slovíčka, Růžena si připraví obhajobu písemně:
P.T. Lidovému soudu v Hradci Králové

Ježto mi je dvaašedesát let, snadno bych mohla něco na svou obhajobu opomenout, proto postupně podle obžaloby odpovídám písemně. Stran dodávek zodpoví si můj manžel, já chci jen vysvětlit nařčení na nás vznesená: Není pravda, že jsme typickými vesnickými boháči. Jsme jen udření zemědělci, za které nás musí považovat každý, kdo vidí naší námahu a dřinu. Máme sice 16 ha polí, ale to je z poloviny z druhé chalupy č. 9 v Šostenách, kterou obhospodařujeme teprve od r. 1948, kdy zemřela moje matka, která měla chalupu do své smrti k užívání, ježto můj bratr – dědic – zahynul 22letý v první světové válce. Pole byla třicet let v nájmu, tedy málo hnojená, a dá ještě práci, než se zúrodní, tím spíše že Farářství a Šosteny mají pole písčitá a nevyroste na nich tolik jako v Plotištích nebo Svobodných Dvořích.

Není pravda, že jsme neměli ohled na zemědělské dělníky. Cožpak je nevolnictví, aby nikdo nemohl, když se mu to nelíbilo, odejít? Cožpak jsou ještě dnes tak málo vyspělí dělníci, aby „za otýpku slámy dřeli od slunka do slunka“? Toť by přece nikdo nevěřil! V žalobě jsou uvedeny dvě dělnice, Fr. Kozová a B. Jeřábková. Ty byly tak situované, že vůbec nemuseli na práci chodit. Ale chodily k nám, protože si každá každoročně zabila prase 2 q těžké, jen z našeho obilí, které od nás dostaly, i které si samy z pole odnesly. Kromě toho dostaly k vysekání příkopy a jeden korec půdy, z níž senem krmily každá dvě kozy, jejichž mléko dávaly prasatům. Mimo to měly spousty králíků a vše živily z našeho. Jestliže nedostávaly stravu, byla příčina ta, že jsem byla vždycky sama, neměla jsem žádnou ženskou výpomoc doma a pole od domova vzdálená, a tak jsme jim platili větší mzdu, než měly ženy jinde. Vždyť si mohly před válkou vše koupit, hlavně když měly peníze. Ve válce kromě uvedených naturálií jim manžel vymohl přídavkové lístky, které pravidelně dostávaly, ačkoliv byly zaměstnány měsíčně jen několik dnů a některý měsíc vůbec ne. Taková je pravda a jistě žádná nemohla by mi to do očí zapřít. To vše vědí i jejich sousedé. Udaly to vše jen proto, že když nás lidé upozorňovali, co vše nám z pole odnášejí, jsem je více do práce nejednala a jiný o ně mnoho nestál. K tomu pojištění podotýkám, že pracovaly u Marečků, Jiránků, Brzáků, Kujalů a Langmajerů, a také je nikdo nepojišťoval. Co se týče toho Štandery, je pravda ta, že Štandera byl žebrák z povolání. Nebyl naším čeledínem, jen jsme ho nechávali u nás přespávat. Měl své potravinové lístky, které prodal, a jídlo dostal buď od nás, když nám něco pomohl, nebo si vyžebral. Dostal od lidí šaty, které též prodal nebo uložil, a chodil otrhaný, aby budil soucit a dostal almužnu. Ježto mnoho lidí myslelo, že je to náš příbuzný, a děti se za to styděly, požádali jsme sociální péči, aby ho dala do starobince. Nechtělo se mu, a když ho městský zřízenec odváděl do starobince, nesl též jeho 11 000 Kčs. (Je to ten pán, co dezinfikuje byty.) Po jeho odchodu jsme našli spoustu papírových peněž „rozšrotovaných“ od myší v sudě, na něž patrně zapomněl. Není pravda, že se u nás často měnili čeledínové. Za celou dobu svého hospodaření jsme jich měli pět a všichni u nás byli více let. My jsme pracovali s nimi, jako oni, spíše daleko více. Proto není pravdivé tvrzení, že jsme z vydřených peněz na zaměstnancích posílali syna na studijní cesty, nýbrž na ty cesty jsem mu dala peníze, které jsem dostala od obce za pozemek, který byl mým věnem a který nám obec vyvlastnila na stavbu školy.

Není pravda, že jsme bezohledný kapitalistický typ. Vážíme si majetku, který nám předkové poctivě ve své šetrnosti zachovali, nikoho jsme neokradli, spíše okradl někdo nás, poctivě platíme každému, komu jsme povinni. Proto je též nemístné tvrdit, že pracujeme jenom teď, když musíme. My pracujeme od dětství, neboť nejsme žádného přepychu, pocházíme oba jen z malých chalup. Není též pravda, že jsme bezohledně vykořisťovali někoho prací. My jsme ponejvíce dřeli sami a jen v nutných případech jsme si zjednali, ale nikdy jsme na nikoho nespoléhali. To by nám dosvědčila celá obec. Pokud snad je někdo proti nám zaujatý, je to důsledek, že už 12 let, hlavně za války, byly poměry zásobovací horší, a tu každý přijde na nás, ježto jsme ve městě, a žádá to či ono, my to sami nemáme nebo nesmíme prodat, a lidé se zlobí. A ještě o těch nacistech: Jedna nepříjemnost s nimi byla, že tady na škole byl nám neznámý učitel Josef Česák. Ten prý spolupracoval s nacisty a byl za to popraven. Mnoho lidí ho zaměňovalo s námi. Druhá byla, že u nás bydlel dnes již mrtvý pan Ježek, u něhož na bytě byly dvě Rusky, milenky německých důstojníků. Ti jezdili za nimi na autě nebo motocyklu, dokonce na koni. Paní Černá, ačkoliv se s ní ani mnoho neznáme, to pozorovala a poslala k nám po převratě milicionáře. A ti se sami přesvědčili, že milenky jsou u pana Ježka a tudíž že Němci jezdili tam.

Není nám též lhostejné, zda splníme či nesplníme dodávky. Naší radostí by bylo vše splnit a mít pokoj. Nemůžeme-li, nechť úřady mají zřetel na naše stáří, tím spíše, že náš syn kope jako voják v Ostravě uhlí, kterého vyrube denně 13 tun. Pracuje na 126 procent a psal, že se přičiňuje proto, aby staří rodiče nebyli pro nedodávky trestáni či pokutováni. Růžena Česáková.

Josef místo obhajoby ukáže jen soudu své upracované, mozolnaté ruce. Starší soudce, kterému je celý případ od začátku trapný, domlouvá Josefovi, aby vstoupil do JZD a ušetřil si tak další nepříjemnosti.

„Já už jsem výměnkář a nemohu o ničem rozhodovat,“ vykrucuje se Josef. „Až se vrátí syn z vojny, udělá, co uzná za vhodné.“

„Ale zatím přijdou Američané, viďte?“ pošklebuje se prokurátor.

„Pane prokurátore,“ odpovídá Josef, „v životě jsem žádného Američana neviděl, nevím, co je to za lidi. Ale myslím, že by se ke mně nemohli chovat hůře, než se ke mně chovají vlastní krajané…“

Soudce volá prokurátora k pořádku a div ho neoznačí za politického provokatéra. Ale když na jeho novou domluvu, že členové JZD se mají lépe než soukromníci, odpovídá Josef známou bajkou o vychrtlém vlku a vypaseném psu, který však má na krku stopy po obojku, pokrčí soudce rameny a po poradě s přísedícími vynáší rozsudek: Po jednom roku žaláře podmíněně na dva roky pro oba manžele. Prokurátor se odvolává proti mírnému rozsudku, ale když brzy nato vstupují Česákovi do družstva, jeho odvolání kdesi zapadá. Vše je najednou v nejlepším pořádku a „odpusťme si, co jsme si“.

Pokrok v sociálním smyslu není pohyb vpřed, poněvadž všechno už tady víceméně bylo. Pokrokem lze nazvat jedině rozvoj dobra na úkor zla.

Předsedou nově ustaveného JZD je František Česák ze Šosten čp. 5. Josef dostává za úkol pečovat o koně svedené do společné stáje. Stará Vranka, jakmile uvidí svého bývalého hospodáře vcházet do dveří stáje, řehtá na pozdrav. Dvouroček Bobík se však již sžil s kolektivem a po Josefovi se ani neohlédne. „Bobík se dal ke komunistům,“ říká žertem, ale se smutkem v hlase Josef, „už se ke mně nehlásí.“ Pod předsednictvím svého příbuzného si snadno zvykají na nový způsob hospodaření nejen Josef, ale i Jaroslav, kterého museli nakonec byrokrati prosit, aby nezůstal i po vojně v dolech, ale vrátil se do zemědělství, tehdy trpícího katastrofálním nedostatkem pracovních sil. Přes výtky ostatních družstevníků, že stará kobyla je už k ničemu a že by měla jít na jatka, snaží se František do poslední chvíle nezpůsobit svému starému strýci zármutek a Vrance nenechá ublížit.

Ráno 23. února 1957 shazuje Josef z patra stodoly slámu na podestýlku. Náhlá prudká bolest v pravé paži mu nedovolí v práci pokračovat. S námahou sleze po žebříku na mlat a dopotácí se do kuchyně. Oznámí Růžence a Jarkovi, že umírá. „Ale tatínku, na bolest v ruce se přece neumírá,“ konejší syn otce. Vzápětí nato se otec skácí mrtev na podlahu. Pitva konstatuje infarkt myokardu. Verš na úmrtním oznámení považuje ředitel pohřebního ústavu za provokaci a zle vyčiní zaměstnankyni, že je nechala vytisknout. Navíc dochází vinou tiskárny k jejich zkomolení. Místo „Byl to sedlák silný, ¦ poctivý a pilný. ¦ Rád měl v žití shoně ¦ lidi a pak koně“ vysadil sazeč „rád měl žití v shoně“, jako kdyby Josef byl nějaký větroplach. Také píseň „Rodné lány v šíř i v dál, co mi vás jen Pánbůh přál“, která provázela do hrobu všechny Josefovy předky, má při jeho pohřbu nádech provokace. Přesto nebo právě proto vhání přítomným jézéďákům slzy do očí. Hned druhý den po Josefovu pohřbu jde na smrt i jeho věrná Vranka… Obětí mechanizace se ovšem stává nakonec i Bobík. Je za babku prodán do Holandska. V slaném bahně na dně bývalého Zuiderského moře, přeměňovaného v úrodnou pevninu, nemohou žádné stroje nahradit lehkonohé koně. Ale ani ti nevydrží práci „v nekoňském prostředí“ déle než půl roku. Území, o které se zvětšilo Nizozemí, je vydlážděno kostmi československých koní.

Zatímco narušené životní dráhy příbuzných se konsolidují, Josef v Praze ještě dlouho nevychází ze stresů. Po několikadenním marném hledání zaměstnání se novopečený komerční inženýr ocitne náhodou v účtárně a.s pro vývoz papíru Papco, kde ho šokují výzvou, aby si hned odložil klobouk a plášť a šel dělat měsíční uzávěrku s jiným mladým komerčákem, který za několik dní odchází na vojnu. Příští uzávěrku bude tedy již Josef sám. Když všechno šťastně dopadne, jmenují Josefa vedoucím finanční účtárny. Je mu v této funkci řešit postupně úkoly, s jakými se jiný účetní nesetká třeba za celý život: Provést účetně změnu právního statutu akciové společnosti na PZO, promítnout do účetních knih fuzi s PZO Ligna (při současné delimitaci některých komodit na Pragoexport), zvládnout po účetní stránce měnovou reformu s komplikovanými přepočty devizových kursů, zajistit přechod klasického účetnictví na baťovský sytém (nyní hrdě nazvaný SPH – Socialistické podnikové hospodářství), pak převést SPH na chozrasčot atd., atd. Pod farizejskou záminkou, že je škoda jeho jazykových znalostí, musí jít po tom všem dělat obchodního referenta do oddělení obchodujícího s málo atraktivními komoditami, jako je afrik do matrací, orobinec úzkolistý na košíkářské výrobky, ratan na klepáče koberců, rybniční rákosí na štukatérské pletivo apod. Aby se ekonomickým přínosem vyrovnal ostatním referátům, je nucen do switchových obchodů a jiných bursovních spekulací v zahraničí, nezákonných reexportů z clearingových oblastí do zemí tvrdých volných valut atd. Kdyby se transakce nezdařila, hrozí propadnutí miliónových částek neodvolatelných akreditivů v cizině a kriminál v tuzemsku. Samozřejmě pouze pro Josefa, poněvadž nadřízení v podniku i na ministerstvu zahraničního obchodu se od věci vždy šikovně distancují. Teprve když se Josef vzepře, že nebude dělat to, co nikdo jiný v podniku nedělá, nalijí mu čisté víno. Jeho kádrový posudek z Hradce Králové je tak špatný, že jen tyto mimořádné výkony omlouvají jeho existenci v zahraničním obchodě, byť se zákazem výjezdu do nesocialistické ciziny. Indiskrétností kádrového oddělení se Josef dovídá, že posudky z jeho rodiště jsou dva: Z Městského národního výboru v Hradci Králové 2 a z místní organizace komunistické strany. Zatímco MěNV píše jen o jeho rodičích jako bývalých „vesnických boháčích“ a dodává, že „dotazovaný zde již od r. 1940 nežije a není tudíž znám“, v místní organizaci KSČ se mezi lidmi, kteří Josefa vesměs už také neznají, vyskytne nešťastnou náhodou bývalý spolužák a přítel z dětství Antonín M., synovec bývalého ministerského předsedy za agrární stranu v jedné z vlád předmnichovské republiky. Využívá situace, že je t.č. předsedou organizace a podává na Josefa zdrcující posudek, stvrzený posvátným razítkem. Příčiny jeho jednání jsou nevysvětlitelné. Růžena v dopise Toníkově matce naznačuje dvě: Toník přerušil před Únorem svá vysokoškolská studia (tedy závist vůči úspěšnějšímu kamarádovi?) a Josefovi rodiče nevyhověli dost pohotově prosbě paní M. o mimořádný prodej mléka (v době poválečného vázaného hospodářství). Toníkova maminka v písemné odpovědi vyvrací oba domnělé důvody: Toník se po Vítězném únoru dal znovu zapsat na vysokou školu a studium hravě dokončil a když prý ji Růžena stran mléka odkázala na pozdější dobu, neurazila se, mléko však potřebovala hned (nemoc dcerky), a proto už nepřišla. Synovo jednání vysvětlila paní M. „přílišnou svědomitostí a horlivostí při výkonu funkce, jež mu už i jinde nadělala dost nepřátel…“ Po zjištění stavu věci dává Josef v Ligně výpověď. Prodlužují mu lhůtu na maximálních devět měsíců a když odmítne zůstat ještě tři měsíce do nástupu nového referenta, postarají se, aby musel jít do výroby. Pracuje pak řadu let jako pomocný dělník u rotaček v tiskárně Mír (Mladá fronta). Teprve po r. 1968, kdy nastává zlom v hodnocení kádrových posudků, se dostává na lepší místa a končí svou profesionální dráhu v bibliografickém oddělení Ústřední ekonomické knihovny při Vysoké škole ekonomické.