Stránky o příjmení Česák - http://www.cesakovi.cz
Stránky o příjmení Česák - http://www.cesakovi.cz
ÚVOD svislý oddělovač  PŮVOD PŘÍJMENÍ svislý oddělovač  VÝSKYT PŘÍJMENÍ svislý oddělovač  RODOKMEN svislý oddělovač  ZAJÍMAVOSTI svislý oddělovač  O AUTORECH svislý oddělovač  PRAMENY svislý oddělovač  DALŠÍ PŘÍJMENÍ svislý oddělovač  ODKAZY svislý oddělovač  DOPLŇKY
Zajímavosti
Kronika, zajímaví příbuzní...


KONTAKT NA NÁS:
cesakovi@cesakovi.cz

„Česák je člověk s velkým Č.“
Kapitola X
POSLEDNÍ HOSPODÁŘ

Ještě několik let po otcově smrti pronásledují Jaroslava pojišťovna a daňový odbor pro nedoplatky za pojištění a daně. Za patnáct kusů hovězího dobytka včetně šesti březích krav zaplatilo jednotné zemědělské družstvo na úhradu těchto nedoplatků směšnou částku 14 000 Kčs. Sklidilo všechna pole, která Jaroslav osel ve vlastní režii ještě jako soukromník, a teď využívá i jeho levnou pracovní sílu. Ovdovělá matka nepobírá žádný důchod a je živa z chovu ovcí a z pronájmu garáží adaptovaných z bývalých kůlen. „Dobří“ sousedé se postarali, že musí z této činnosti zaplatit 40% daní hned na začátku roku, kdy ještě nemá nájemné inkasované. Úřady neustále naléhají na zaplacení zbytku daní, byrokraté si Jaroslava s neúprosnou pravidelností předvolávají. Konečně se Jaroslav ocitá před konciliem finančního odboru, které mu hrozí zabavením všeho zbývajícího osobního majetku. Jaroslav se brání, že mu město zabralo téměř dva hektary na výstavbu zařízení na pitnou vodu z Orlice, a to jen strohým oznámením, že „pozemek se občanu Česákovi vyvlastňuje bez náhrady“. Jeden úředník však Jaroslavovi poradí, aby tento pozemek dodatečně věnoval státu, možná že bude od výměru daně upuštěno. Posílá ho o patro výše, kde se tyto „dary“ přijímají. Tam se však Jaroslav stává svědkem scény, která mu bere chuť ponižovat se před arogantní byrokracií. Nesympatická úřednice křičí na věkem se třesoucího dědu, který jí nabízí dům pro nedostatek prostředků na údržbu. Snad si představovala, že jim dům měl dát hned, jak ho vystavěl, teď již o něj zřejmě nestojí. Uráží ubohého dědu, který se krčí hanbou a strachem z pocitu viny, že je vlastníkem. Jaroslav se beze slova otáčí k odchodu. V předchozí kanceláři se zavazuje, že dlužné daně během tří let splatí. A stane se zázrak! Po tři zimy, které by jinak prožíval s minimální mzdou, vozí z pověření JZD po Hradci uhlí a dluh beze zbytku vyrovnává. Pojišťovna svou pohledávku sama vzdává, protože otec, kterému by byla povinna vyplácet starobní důchod, je už stejně dávno mrtev a matce až do jejích 85 let věku stát také nikdy nic nedal. Pole „Za Hradcem“ bylo násilně zkonfiskováno, Jaroslav je nevěnoval dobrovolně a dá Bůh, že se k němu bude moci jednou opět hlásit.

Světlé okamžiky v této přetěžké době jsou vzácné, ale o to hřejivější. Náhodné setkání s 19letou Irenou Šprincovou dává Jaroslavovi životního druha, který s optimistickým nadhledem řeší každou krizi a s nezměněnou obětavostí pomáhá nést těžké břímě v ponurných letech násilné kolektivizace.

Jednu březnovou sobotu v r. 1968 seje Jaroslav do pozdního odpoledne ječmen u kuklenské Prachárny. Netuší, že mu doma dva mladí lidé z Černilova sundávají oplocení a kácejí stromy. Matka a žena marně protestují, cizí manželé jsou neústupní. Ohánějí se potvrzením od Krajského investorského úřadu. Osmiletý Martin marně hledá tátu v JZD. Ten se vrací až večer a na obnažené zahradě ho vítá už jen řada pařezů ronících mízu. Jaroslav tráví bezesnou noc. Tuší, že zánik rodného gruntu se blíží. První hyeny se objevily. Po smutné neděli se odhodlává navštívit ředitele KIÚ. Ten sedí zadumán, zřejmě znepokojen začínajícím dubčekovským „Pražským jarem“. Vyslechne mlčky stížnost a svolá podřízené, zainteresované na výstavbě sídliště. Právní zástupce rozpačitě koktá, že provede co nejdříve výkup, a hlavní viník – stavbyvedoucí, který dal svému známému povolení k demontáži plotu a kácení stromů, slibuje, že z dalších vykácených zahrad uhradí odcizené kmeny. Slib skutečně plní, ale na dalším toku událostí to nemá nic měnit. Jaroslav toho dne již do práce nejde, místo toho se odebéře na „Střelák“, kde se v nabytém sále koná mítink s mladým novinářem Dientsbierem, spisovatelem Goldstueckerem a dalšími představiteli „Pražského jara“. Česákovi nemají televizi, nečtou noviny, a tak je Jarka ohromen svobodným vyjadřováním řečníků a celkovou atmosférou v sále. S potěšením se dívá na tváře krajských a okresních partajních funkcionářů, kteří po dvaceti letech neomezené vlády zpohodlněli, slevili na ostražitosti a bdělosti a nyní – naprosto nic nechápajíce – se jen tupě rozhlížejí po nadšeném sále. Je to příjemná náplast na všechna trápení.

Jenže v příštích dnech kácení zahrady pokračuje. Buldozery vyvracejí a házejí přes sebe stromy plné mízy, ty, které zasadili předkové před mnoha lety, i ty Jaroslavovy sotva osmileté. Největší odpor klade stará vysoká olše, z jejíž koruny byla vidět i Kunětická hora. Dva buldozery s ní zápolí skoro hodinu. V tu dobu je motorová pila vzácností, a tak musí Jaroslav i Irena zůstat celý týden doma a ruční pilou, naštěstí švédskou, řezat desítky kmenů. Jen několik divokých vrb na kraji zahrady zůstává stát, aby později zašly pod emisemi. Zničením zahrady však pomíjí zájem investora, který svůj původní záměr změnil, a tak Jaroslav po dalších sedm let pase na rozježděné a plevelem zarostlé pustině ovce. Rok 1968 je bohatý nejen na události týkající se celé společnosti, ale připravuje mimořádná dramata i Jaroslavovi. Z neznámých příčin je i v Podhůrkách asi dvouhektarové pole ladem. Jeden družstevník Jarku upozorňuje, že teď po ztrátě zahrady by mohl spolu s ním získat seno pro záhumenkovou krávu zde. Jaroslav úhor poseče, společníkova rodina seno usuší a dá do kup, zbývá jen odvoz. Pracovní doba v JZD je do šesti večer, takže po odvezení sena společníkovi jede Jaroslav se svým senem domů až za tmy. Cestou si vzpomíná na zlé sousedy, manžele Š., kteří anonymně telefonují do JZD a neustále Jaroslava obviňují z domnělých krádeží družstevního majetku. Jako důchodci mající spoustu volného času vidí ve večerních příjezdech nákladů nezákonné machinace. A tak Jarka, když míjí opuštěnou Krušinovu stodolu, dostává nápad, jak si ušetřit jedno zbytečné udání. Schová fůru do stodoly a zítra za světla ji přiveze veřejně domů. Stodola je malá, původně od čp. 7, dávno zbořeného, a stojí o samotě, kus cesty od Krušinova statku. V přístodolcích je trocha staré slámy a mlat je tak malý, že se na něj vejde jen vlek. Traktor tedy zůstává venku. Druhý den se Jarka nemůže dočkat konce pracovní doby. Podaří se mu skončit o půl šesté, takže v šest již skládá seno ve své usedlosti. Udavači jsou natolik zvikláni, že tentokrát od telefonátu upouštějí. Ale stane se jiná věc: V devět hodin Krušinova stodola vzplane. Jaroslav nic netuše pase doma ovce. Ráno, když jede do práce, potkává v Zelené ulici kolegu jedoucího do Farářství, kde prý vyhořela nějaká stodola. Jarka pochopí hned, o který objekt jde, a je mu z toho zle. A na spáleništi má skutečně výstup s jednou bábou, obyvatelkou Krušinovy chalupy, která ho obviňuje ze založení požáru.. Dosahuje toho, že jeden družstevník od Jarky na dva kroky odstupuje, aby snad nebyl spojován se žhářským kulakem. Jarka je nekuřák, a tak ti rozumnější si asi myslí, že mu vylétla jiskra z výfuku traktoru, i když ten ve stodole nebyl. Celý týden nosí tedy Jaroslav punc žháře. Přesně za týden však toto znamení ztrácí. Již v zelené ulici ho obletují ohořelá stébla slámy. V Kučerově statku se dovídá, že časně ráno kdosi zapálil velký stoh za stodolami. Jaroslavovi se tak uleví, že se mimoděk usměje. To rozzuří vedoucího, který během jednoho týdne má už druhý požár ve svém rajonu, ale ostatní přítomní Jaroslava chápou. Všichni totiž vědí, že jde o plánované žhářství a dokonce znají i žháře. Kuklenský rodák, jmenovec vedoucího a správce farmy, má dokonce familiární přezdívku Ogoněk nebo Plamínek, na kterou mu prý dokonce docházejí i dopisy. Nepolapitelný pyroman, který už má na svědomí několik stodol u bývalých velkostatků v Plačicích a Dvořích. Do života Česáků zasáhl Ogoněk již o dvanáct let dříve, kdy vyhořela stodola u Hořínků, kde byl zrovna Jaroslav pro slámu, ještě s nebožtíkem otcem. Lidé tehdy usoudili, že příčinou požáru byl starý Česák se svou dýmkou. Pyroman tehdy usilovně hasil, ale přesto se nakonec zjistilo, že žhářem je on. I nyní se dodatečně hlásí jeden zahrádkář, že v den požáru Krušinovy stodoly viděl Ogoňka, jak se kolem ní pohyboval. V pohnutých srpnových dnech se sám Jarka nejednou setkává s Ogoňkem uprostřed demonstrujících davů. Oči mu planou tak, že se zdá jen otázkou času, kdy začne Hradec hořet z několika stran… V padesátých letech, kdy byli lidé zavíráni bez nejmenšího důkazu, by kulak obviněný ze založení požáru rovnou visel. Dnešní benevolence veřejné bezpečnosti je nepochopitelná. Jde snad o analogii požárů z počátku století, kdy slavný starosta Ulrych chtěl mít okolí Hradce bez doškových chalup?

Chalupu čp. 9 v Zadních Šostenách užívá tou dobou již čtvrtý rok povozník J.Z. Má dva páry koní, je nepostradatelný pro kuklenské zahrádkáře, má styky na úřadech a je proto velmi sebevědomý. S Jaroslavem jedná více méně arogantně. Díky úřednímu výměru, o němž bude řeč později, je však rodná matčina chalupa Jarkovi vrácena, a tak J.Z. (prasynovec básníka téhož jména a příjmení), který se již vžil do role vlastníka, musí teď přes počáteční šok Jaroslava do jisté míry respektovat. Ani pak ovšem nepomýšlí na dobrovolný odchod z objektu, kde se již pevně zabydlil. Musí ale trpět, že krátce po obou požárech zazdívá Jaroslav vrata stodoly vedoucí do polí. Stodola nabytá senem a slamou a s vetchými vraty jen volala po zapálení. (Pyroman se naštěstí přižení příští rok kamsi do hor a bylo by zajímavé sledovat statistiku tamních požárů).

Přicházejí však srpnové události a zastiňují všechno ostatní. Podobně jako před 102 lety je na stráni mezi Hřibskem a Stěžerami velký tábor okupantů s děly namířenými na město. Jaroslav pase na zpustlé zahradě ovce. S Martinem pořeže každý den několik špalků, a tak se jim podaří časem dědictví předků spálit nebo odvézt do Zadních Šosten, kde v následujícím roce oplocují zahradu a vysazují nové ovocné stromy. Nakonec tam mají i záhumenku, když jim nenasytný KIÚ vyvlastnil i „Neumannovo pole“ před vraty. Naštěstí to jsou dvě parcely, takže za utržených 48 000 Kčs si Jaroslav kupuje malotraktor s nářadím. To vzbudí nevoli některých pravověrných soudruhů, ti mají však v té době jiné starosti a spoustu práce s čistkami ve svých řadách.

Spojené družstvo Svobodné Dvory + Plotiště + Kukleny dosahuje v té době kulminačního bodu, členové začínají být lépe odměňováni. Má to za následek, že se do družstva dere spousta bezzemků, většinou lidí vyházených z jiných zaměstnání během mstivých čistek. A tak krátká konjunktura zase brzy končí a nastává pozvolný úpadek družstva hospodařícího na nejlepších pozemcích „Království českého“. Následující léta jsou naplněna nejistotou, co bude s Jarkovou rodinou dál. Neví ani, zda má dát spravit rozbité okno, protože nelítostný nepřítel KIÚ neustále hledá prostředky, jak Česákovy z chalupy čp. 4 vypudit. Po týdnu nabitém různými komisemi, odhadci a předvoláními jsou šťastni, když v pátek nepřichází žádná úřední obálka, ale v neděli večer jsou už zase nervózní z pondělní pošty.

Do těch let spadá také zřícení stodoly u čp. 4 – druhé největší ve Farářství. (První co do velikosti byla u Malých.) Stodola byla kryta těžkou břidlicí, přibytou obyčejnými hřebíky. Ty za osmdesát let zrezivěly a břidlice sjížděla na zem. Po otcově smrti se přestává stodola opravovat pro nedostatek finančních prostředků, zatéká do ní na mnoha místech a některé trámy jsou už zcela shnilé. Tu noc z pátku na sobotu nepřetržitě prší a prkna v místech, do kterých zatéká, se napájejí jako houby. Je slyšet podezřelé praskání, blíží se zhroucení vazby. Nevlídné počasí vyprázdnilo celé okolí, a tak nikdo zánik této stavby nepozoruje. Když Jaroslav od umírající stodoly na chvilku odchází, stará matka ještě vklouzne s nasazením života dovnitř a vynese dva žebříky, pro které se již nikdo s ostatních neodvážil jít. Krátce nato se obrovitá střecha propadá. Zvířený prach a plevy jsou však hned deštěm sraženy zpět. I hluk pohltily proudy deště. To je začátek konce chalupy čp. 4 v Předních Šostenách…

Ale něco zlého pro něco dobrého. Česákovi tak získávají několik let času na rozebrání zdí, očištění tvrdých cihel a na jejich odvoz do Zadních Šosten, kde z nich pomalu roste nový dům. Kvalitní cihly ze stodoly tvoří venkovní část zdiva, měkké z bouračky původního stavení čp. 9 nalézají nové uplatnění uvnitř. Sám rozbourat velkou stodolu by se Jaroslav jen váhavě odhodlával, určitě by se býval ocitl v časové tísni a mnoho kvalitního materiálu by přišlo nazmar, nebo zůstalo lidským hyenám.

Jednoho zářijového odpoledne v sedmdesátých letech se Jaroslav vrací z louky a vidí, že tlustý muž s malým hochem pálí na bývalé zahradě složené dříví – kmeny předané Česákovým náhradou za ty, jež byly odcizeny na jaře 1968. Váhá, ale když muž přihazuje další poleno, zamíří k němu a co možná nejslušnějším způsobem ho žádá, aby jeho dříví nepálil. Ve vetřelci poznává bývalého nádražního policistu, nyní příslušníka VB. Tato funkce mu stoupla natolik do hlavy, že na chvíli oněmí nad Jarkovou drzostí. Nechce před synkem ztratit reputaci, a tak s výhružnými slovy, že si zjistí, čí ty kmeny jsou, odchází. Ještě rozpálen ohněm i Jarkovou „drzostí“ odebírá se k tomu pravému, který léta čeká na svou příležitost – k udavači Š. naproti. Baráčnický domek naproti Česákovým patřil kdysi manželům Bednářovým. Po jejich smrti zůstala v domku jejich neprovdaná dcera. Byla již stará a jsouc zcela bez prostředků, musela přijmout nabídku manželů Š., že se o ni budou starat, když jim domek s kouskem pole odkáže. Takových opuštěných lidí bylo v těch letech mnoho a stejné množství jiných lidí si takto pomohlo více méně lehce k nemovitostem. U Š. to proběhlo obzvlášť hladce, protože stařena zemřela krátce po uzavření této dohody. Š. se ihned do domku nastěhovali, a protože paní Š. špatně chodila, celé dny se dívala z okna do Veverkovy ulice. Nejvíce ji pochopitelně zajímal život v protějším hospodářství. Manžel, bývalý podúředník na poště a bývalý evangelík, sokol a národní socialista, se první léta nového režimu držel rozumně v pozadí. Pracoval na políčku a Jaroslav mu při práci na své vedlejší záhumence mnohokrát s potahem vypomohl. Nikdy si za to od něho nic nevzal, protože si cenil dobré sousedské vztahy, jaké mívali Česákovi i s druhými nejbližšími sousedy – Bíglovými. Ale panu Š. se naskytla nečekaná kariéra, když se zakládali tzv. uliční výbory. Pracujícím lidem se do těchto výborů moc nechtělo, a tak se staly doménou strejců-důchodců, kteří nevěděli, co s volným časem. Tak byl i p. Š. vyzdvihnut do této funkce a brzy narostlo jeho i manželčino sebevědomí ještě víc. Lidé potřebovali neustále nějaká potvrzení, a tak se snažili panu Š. všemožně zalichotit. Š. si připadal důležitý jako nějaký pražskopředměstský starosta. S ním se hřála na výsluní „moci“ i jeho žena a aby chotě o každém hnutí včas informovala, přehlížela svěřenou mu ulici zrakem vpravdě ostřížím. Samozřejmě nejvíce podezřelou osobou byl Jaroslav, bývalý kulak. Když si občas večer přivážel seno nebo zelené krmení, měla za to, že je odcizili z družstevních luk. Nesčetné telefonáty v JZD a informace od lidí, kterým Š. svěřoval své domněnky, nutily Jaroslava k úzkostlivé poctivosti, i když v JZD bral každý, kdo měl k něčemu přístup.

A nyní se u těchto lidí ocitá rozlícený příslušník VB. Jarka vidí, jak oba manžele ho hned u plotu (dovnitř nikoho zásadně nezvali) informují, a začíná litovat, že se pro pár polen tak „unáhlil“. Za několik dní skutečně dostává obsílku z VB. Tam mu přísně se tvářící příslušník, pojídajíce přitom svačinu, oznamuje, že ho musí předat soudu pro neustálé krádeže v socialistickém sektoru. Jaroslav je na vše připraven a vyvrací jedno konkrétní obvinění za druhým řádnými doklady. Příslušníkovy naděje na usvědčení dalšího kulaka se rozplývají a naproti tomu narůstá vztek na falešného informátora, který ho olupuje o „drahocenný čas“. Jakoby náhodou přistrkuje udavačské hlášení tak, aby si Jarka mohl přečíst, od koho pochází. Pak ho milostivě propouští. Paní Š. za oknem neví, co si má myslet. Jaroslav se v JZD se vším svěřuje a jeden kamarád mu hned nabízí vlek krmení. A tak přicházíme k pointě příběhu: Nerozhodný Š., popichovaný manželkou, která sleduje příjezd vleku, váhavě vychází z domku k telefonní budce. Za chvíli z ní vychází jako splihlá slepice a od té doby veškerá udání přestávají.

Investorský útvar zvyšuje tlak na vystěhování Česákových z čp. 4. Problém byrokratům dělá Jaroslavovo záhumenkové hospodářství. V té době se většina jézéďáků již rozloučila se svou záhumenkovou krávou, ale Jaroslav tvrdí a dokládá, že bez záhumenku neuživí rodinu a starou matku bez haléře důchodu. Trvá neústupně na přestěhování do své chalupy čp. 9, kde však již desátý rok hospodaří dříve zmíněný J.Z. Prasynovec slavného básníka, bývalý cizinecký legionář a potom Masarykův štolba má tak rozsáhlé a vlivné známosti, že i když všichni ostatní povozníci jsou dávno zlikvidováni – anebo právě proto – on má nyní monopol na obdělávání kuklenských zahrad. Co kuklenský zelinář, to komunista, ale současně i kapitalista! Kukleny, jako snad jediná lokalita, měly hned po měnové reformě neuvěřitelný náskok, že své zahradní produkty mohly prodávat již za nové peníze. Tito zbohatlíci se však třásli při pomyšlení, že by jim neměl kdo zorat nebo připravit pro salát, a tak všude, kde mohli, vyvíjeli nátlak, aby Z. byl i nadále ubytován se dvěma páry koní v Jaroslavově chalupě. Od r. 1968 je Z. nucen platit Česákovým roční nájem ve výši 1 000 Kčs, což si ovšem hned kompenzuje rozšířením chovu drůbeže á konto Jaroslavovy záhumenky. Přitom Jarkovi neustále „doporučuje“, ať se odstěhuje do pohraničí, nebo ještě lépe někam do světa, aby už měl konečně od něho pokoj. Komisi z KIÚ dokáže přesvědčit, že chalupa je zřícenina, do které nelze Česákovy v jejich vlastním zájmu přestěhovat. Právní zástupce investora navíc dokládá, že žádná oprava nebude povolena, protože se zde plánuje sídliště „Temešvár“. Stavitel, který má objekt posoudit a rozmluvit Česákovým jejich přestěhování do těchto končin, ví však své a navíc je přesvědčen, že každý jézéďák neví co s penězi a že se tudíž vyplatí bít se za něho ze všech sil. Je to zkušený starý praktik, který dokáže obejít každé nařízení, zná na úřadech všechny kompetentní lidi, dokonce ti, kteří nyní rozhodují o územním plánování, vděčí za své vyškolení jemu. Již za několik týdnů hledí šokovaný právník KIÚ na Jarkovo stavební povolení. Nyní jde jen o to, jak objekt vyklidit. Shodou okolností se v obecním domě vyprazdňuje garsoniéra, do které je ochoten odejít povozníkův dlouholetý pomocník a krmič koní. Povozník Z. sám je ochoten odejít jen do prázdného Krušinova statku, ale tam chce družstvo umístit chov prasat. Nakonec se však podaří získat pro pana Z. opuštěné hospodářství čp. 6 ve Farářství.

Na jaře r. 1974 vstupují Česákovi triumfálně do chalupy čp. 9 v Zadních Šostenách, která je po letech diskriminace opět jejich. Po kůlnou leží jakési pražce. Jaroslav je nadzvedá a Irča s Martinem zděšeně uskakují. Pod pražci jsou hnízda potkanů. Jedině malá Simonka jásá, že takováhle zvířátka dosud neviděla.

Přestavba začíná bořením zadní části chalupy směrem od kamenného chléva. Do podzimu jsou 70 cm silné zdi rozebrány, vybagrovány sklepy a položeny nové základy. Přitom Česákovi chodí normálně do práce a na stavbě vzdálené dva kilometry od jejich domova pracují jen ve volném čase. V noci je staveniště opuštěné, není divu, že se materiál ztrácí.

Na jaře příštího roku začíná proti Česákovým konečná ofenzíva úřadů. Obsílka stíhá obsílku, komise komisi a jednoho dne se u stavby objevuje bytový referent Schneider. Tento bývalý škodovák udělal díky své stranické legitimaci úřednickou kariéru, a moc z něho udělala namyšleného byrokrata. Ironicky komentuje stavitelské úsilí Jarky, Irenky a Martina a za několik dnů přichází předvolání na byťák. Tam Jarku kromě Schneidera očekávají dva právníci z investora. Výstavba stadiónu v místech chalupy čp. 4 spěchá, pochybná restaurace chalupy čp. 9 je v nedohlednu, zkrátka Česákovým se přiděluje náhradní byt na starém městě ve Špitálské ulici a jakýkoliv odpor z jejich strany je marný. Jarka odmítá nabídnuté kafe a při podepisování protokolu si neodpouští poznámku, že je příznačné, že pouze jeho jméno je české. Schneider, Kohn a Steinfeld nestačí zareagovat.

Pro odvolání proti výměru se nedostává pádných argumentů. Irenka, která se byla na „nový byt“ v prastarém baráku podívat, napočítá přes 80 schodů do sklepa, a tak jediné, co lze namítnout, je to, že 85letá matka si nebude moci za nepřítomnosti mladých obstarat ani uhlí, ani nákup. V komunistickém režimu však existuje zvláštní systém vztahů a známostí, který má převahu nad legislativou. U referenta na ONV, kam je adresováno odvolání, slouží jako sekretářka Irenčina přítelkyně. Ta ovlivnila svého šéfa, který jinak principiálně všechna odvolání zamítal, že se dopustil také jednou výjimky. Soudruh Schneider, který se přesto kasal, že „s kulakem Česákem zatočí“, však náhle umírá na infarkt. Doufejme, že to nesouvisí s česákovským případem. Spíše si toho nabral víc, než stačil, a kancelářský způsob života ho zabil.


Moudrý člověk netouží být pánem jiných, ale zůstat svým pánem!

Na bytovém referátě propuká chaos, nikdo se nemůže v ničem vyznat, poněvadž dříve o všem rozhodoval jen s. Schneider. Česákovi získávají tři měsíce klidu. („klidu“ není ten správný výraz, spíše času.) Ale jsou již tak vynervováni, že sami touží opustit co nejdříve Veverkovu ulici. V čp. 9 jsou schopné obývání tři místnosti, pochopitelně jen s betonovou podlahou a syrovými zdmi. Střecha je pokryta jen papírovou lepenkou. Zdaleka ne dokončená stavba budí u mnohých jen posměch. Irčin šéf ji posměšně nazývá „Tajemný hrad v Karpatech“. (Sám při horentních příjmech bydlí ve zkonfiskovaném kanovnickém domě.) Pro starou matku by to bylo vražedné prostředí. Ale tragickým způsobem se nečekaně vyprazdňuje sousední chaloupka čp. 8. Její dědička, žijící v Chlumu, ji ráda pronajímá Růženě, která se tak na stará kolena vrací aspoň do bezprostředního sousedství svého bydliště. K stěhování využívají Česákovi svou dnů volna na začátku listopadu roku 1975. Jaroslav nakládá na vlek poslední svršky a usedá s Martinem za volant traktoru. Irenka se Simonkou sedí ve vleku mezi nábytkem. Cestuje s nimi vyděšená kočka, kocour se nenechal chytit a zmizel v troskách. Vyjíždějí dírou, kde bývala vrata, a jedou liduprázdnými ulicemi. Nikde ani živáčka, ale není vyloučeno, že za záclonami je sleduje mnoho očí. Těsně před půlnocí se Jarka ještě jednou vrací do opuštěného stavení pro starého psa Reka, na kterého dočista zapomněli. Takže přesně o půlnoci, na Dušičky 2.11.1975 opouští poslední Česák definitivně usedlost, kde rod Česáků žil téměř dvě století.

EPILOG
Lán od obzoru k obzoru. Řada kombajnů sklízí hubenou úrodu.
„Předsedo, předsedo! Přijel okresní tajemník strany!“
Předseda spěchá vstříc vyšňořenému pánovi vystupujícímu z luxusní limuzíny. Píše se rok 1976.