Stránky o příjmení Česák - http://www.cesakovi.cz
Stránky o příjmení Česák - http://www.cesakovi.cz
ÚVOD svislý oddělovač  PŮVOD PŘÍJMENÍ svislý oddělovač  VÝSKYT PŘÍJMENÍ svislý oddělovač  RODOKMEN svislý oddělovač  ZAJÍMAVOSTI svislý oddělovač  O AUTORECH svislý oddělovač  PRAMENY svislý oddělovač  DALŠÍ PŘÍJMENÍ svislý oddělovač  ODKAZY svislý oddělovač  DOPLŇKY
Zajímavosti
Kronika, zajímaví příbuzní...


KONTAKT NA NÁS:
cesakovi@cesakovi.cz

„Česák je člověk s velkým Č.“
Kapitola I
ZLATÁ TABATĚRKA
Preambule robotního patentu císaře Josefa II. z r. 1775
Preambule robotního patentu císaře Josefa II. z r. 1775

V královéhradecké hospodě U černého orla je mimořádně veselo. Císař Josef II., který se tu ráčí ubytovat kdykoliv zavítá do rozestavěné pevnosti, aby se osobně přesvědčil, jak pokračuje výstavba, odjel před chvílí na posádkové velitelství, kde je pro něho uspořádán velkolepý večírek na rozloučenou, ale méně významní členové císařova doprovodu rozhodně nelitují, že jim je souzeno nechat se hostit pouze od civilní honorace královského věnného města. Na velitelství by museli postávat někde v ústraní, v hostinci jsou středem pozornosti a baví přítomné spoustou pikantních historek z vídeňského dvora. Dnes však mnohé zatlačila do pozadí příhoda, která se odehrála ráno přímo zde a kterou s náležitým smyslem pro dramatizaci líčí jeden ze svědků: Veličenstvo, chystající se na časnou vyjížďku, neodolalo, aby nepohladilo po pěkně vymodelovaném zadečku služebnou dívku myjící schody, načež inkasovalo ránu mokrým hadrem přes obličej. Všichni přítomní strnuli hrůzou, včetně dívenky, která si teprve nyní uvědomila, koho se jí podařilo odkázat tak přesvědčivým způsobem do patřičných mezí.

„Ta holka patří na pevnost,“ pravil císař, obraceje se k svému doprovodu…

„Ale to by přece byl bezprecedentně krutý trest,“ skočí vypravěči do řeči místní soudce, „zatím ještě žádná žena nebyla odsouzena na pevnost.“

„Však také Jeho Veličenstvo nemělo na mysli žádný trest,“ směje se dvořan, „dodalo, že dívka patří na tuto pevnost, aby byla její posádce zářným příkladem, jak statečně má bránit svou čest! A děvče dostalo od císaře tolar na památku.“

Zkoprnělá společnost vybuchne v salvu osvobozujícího smíchu. Pro vypravěče je to pobídka, aby přijal ještě něco pro zasmání.

„Předevčírem jsme byli na inspekci v druhé pevnosti, o které je již rozhodnuto, že ponese císařovo jméno. Uháněli jsme podél hradeb, když najednou seskočil panovník z koně a košem šavle zaklepal na jednu cihlu. „Ta to není,“ zabručel polohlasně. A zaklepal na druhou. „Tahle taky ne,“ pokračoval v tichém monologu. Svita rozpačitě pozorovala monarchovo podivné jednání. Konečně se císař uráčil podat vysvětlení: „Myslel jsem, že každá cihla v těchto hradbách je ze zlata, když to stojí tolik peněz…“

Nová vlna smíchu se převalí sálem a ovace a přípitky na adresu císaře Josefa, který je nejen mocný vladař, ale zřejmě i veselá kopa, neberou konce.

Pouze jeden mladý důstojník se nemůže dostat do patřičné nálady, přestože si přihýbá z korbele více než ostatní. Jeho spolustolovník, písař hradeckého purkmistra, se pídí po příčině, ale důstojníkovi není do řeči. Teprve další máz řízného moku mu rozváže jazyk: Důstojník se jako příslušník zchudlé šlechty přiženil do bohatého a vlivného hraběcího rodu, jehož přičiněním se dostal do císařovi družiny. Pro případ, že by ho Jeho Veličenstvo požádalo někdy o šňupeček, daroval mu tchán zlatou, drahokamy posázenou tabatěrku s velkým erbem, vzácnou rodinnou památku. Ale při dnešním rajtování podél nesčetných bastionů, ravelínů, kavalírů, retranšen s lunetami a předsunutých flošen milý důstojník tu tabatěrku někde ztratil. Tchán mu sotva uvěří, že ji neprohrál v kartách.

Písař se snaží uklidnit důstojníka slibem, že mu u příležitosti zítřejšího týdenního trhu dá ztrátu vybubnovat a nabídne poctivému nálezci vysokou odměnu. Důstojník však jen mávne rezignovaně rukou. Nedovede si představit, že by někdo z těch zdejších zarputile se tvářících chámů, mluvících nesrozumitelnou hatmatilkou, spěchal tabatěrku odevzdat, i kdyby ji nakrásně nalezl. Co lze očekávat od nevzdělaného národa, který sám sebe nazývá jakýmsi komickým jménem.

„Wie sagt man ’boemisch’ in Boemisch?“, dá najednou nahlas průchod svým ponurým myšlenkám. Písař, překvapený touto zdánlivě zcela zcestnou otázkou, odpovídá teprve po chvíli přemýšlení:

„Boemisch heisst in boemischer Sprache –česky–.“

„Ja, richtig, tschesskueh,“ přikyvuje důstojník, který si nezvyklé slovo promítl v duchu do německé transkripce. „Skoro tak, jako když někdo kýchne po šňupečku z mé tabatěrky… Lituji, ale musím už na kutě. Zítra dopoledne se vracíme do Vídně. Adieu, Königgrätz, adieu má tabatěrko!“

Alkohol působí jako mocný utěšitel a ordonanc na druhý den ráno jen s velkými potížemi probouzí svého pána.

Šlechtic považoval Annu Česákovou za příslušnici stavu poddanského. Ve skutečnosti byli příslušníci rodu Česáků odedávna lidé svobodní (tzv. „šosovníci vně města“), jak dokazuje tento záznam ze sčítání lidu, které provedli těsně po třicetileté válce (L.P. 1652) Jezuité. Nejstarší známý předek Jan Česák se podle toho narodil v r. 1612, jeho žena Kristýna v r. 1613.
Šlechtic považoval Annu Česákovou za příslušnici stavu poddanského. Ve skutečnosti byli příslušníci rodu Česáků odedávna lidé svobodní (tzv. „šosovníci vně města“), jak dokazuje tento záznam ze sčítání lidu, které provedli těsně po třicetileté válce (L.P. 1652) Jezuité. Nejstarší známý předek Jan Česák se podle toho narodil v r. 1612, jeho žena Kristýna v r. 1613.

„Nezlobte se, Milosti, ale je tu nějaká mladá žena a nechce se dát odbýt.“ Důstojnický sluha ze zkušenosti ví, jak má v které situaci jednat. Ale tentokrát sklízí nevděk:

„Okamžitě ji přiveď, ty hlupáku!“ oboří se na něj mladý šlechtic, oblékaje si kvapně kalhoty a kabát.

Sluha, pro kterého by bylo největší satisfakcí, kdyby vzápětí dostal rozkaz „Okamžitě ji vyhoď, ty hlupáku!“, se vrací prozatím s poněkud škodolibým hlášením:

„Vaše hraběcí Milost se bude muset obtěžovat na chodbu, ta mladá hezká žena odmítá jít dál.“

Těžko říci, co by se asi stalo, kdyby se důstojník zklamal ve své naději, ale teď už vidí, že nevážil cestu na chodbu zbůhdarma. Půvabná, ale chudě oděná žena mu podává pohřešovanou tabatěrku a lámanou němčinou vysvětluje, že ji našla, když žala srpem trávu v předpolí pevnosti. Hned si pomyslila, že ji ztratil některý z těch pánů, co včera objížděli na koních hradby, a šla ji odevzdat purkmistrovi. Městský písař ji poslal sem…


Nepoctivý nálezce získává cizí věc,ale ztrácí vlastní důstojnost!

Šlechtic je tak dojat, že zapomíná, že mluví s poddanou. Vyká jí, místo aby ji oslovoval třetí osobou jednotného čísla, a nešetří slovy díků. Žena odpovídá, že splnila jen svou povinnost, a obrací se k odchodu. Rakouský šlechtic však nemůže dopustit, aby ho prostá žena z lidu a ještě k tomu Češka překonala velkorysostí. Nedovolí, aby odešla, pokud od něho nepřijme odměnu za svou poctivost. Ujišťuje ji, že půjde poděkovat i panu písaři. Zmínka o písaři na ženu zapůsobí:

„Stačí, když Vaše Milost pana písaře požádá, aby se přimluvil u pana purkmistra o kladné vyřízení naší žádosti o koupi malého kousku země pro stavby vlastního domku. Můj muž je nádeník a zatlouká piloty do základu Vodních kasáren. Docela maličký pozemek bychom mohli zaplatit hotově ze svých úspor.“

„Ten pozemek dostanete a o jeho zaplacení se nestarejte,“ odpovídá šlechtic. „Řekněte mi jen jméno vašeho manžela a váš nynější domicil.“

„Jan Česák, Maut numero 24.“

„Česák, to zní podobně jako ’česky’ – to si budu dobře pamatovat,“ opakuje po ní důstojník, pro kterého ta dvě slova nadosmrti splynou v synonymum. Upřímně řečeno, zcela postačí, když mu nevypadnou z paměti dříve, než dojde k purkmistrovi a zařídí vše potřebné. Nevypadla, a tak se ze zlaté tabatěrky (kdoví, kde jí je dnes konec…) stává zázračný talisman, který přivodil velké a nečekané štěstí řadě současníků a ovlivnil na téměř dvě stě let i život jejich početného potomstva.

Původ příjmení Česák dle vyjádření polských genealogů
Původ příjmení Česák dle vyjádření polských genealogů

Jan Česák, který do té doby bydlí s manželkou u svých rodičů – Jana a Marie Česákových – a sestry Anny, zatrpklé staré panny, ve Věkoších čp. 24, dostává výměr na bezplatný příděl malé parcely v nové vsi Věkoše, tam, kde se říká U rybníčka. Hned se pustí do budování příbytku, který se stane jeho mistrovským dílem, takže z nádeníka se stává uznávaný a vážený tesař. Brzy nato, snad již v příštím roce, je věkošský velkostatek patřící městu Hradci Králové rozparcelován v rámci tzv. raabizace a jeho pozemky rozděleny mezi sedmadvacet místních obyvatelů. Janu Česákovi staršímu, který pracuje v místní bažantnici a v písemnostech je uváděn jako „venátor“ (myslivec), přidal i k jeho skrovným polnostem 9 měřic a 13 mázlíků. Jeho syn, který až dosud nevyvlastnil u své novostavby žádné pozemky, dostává 13 měřic a 14 mázlíků. Za ušetřené peníze přikupuje od Karla Springera hospodářské budovy a je z něho najednou zámožný rolník. Jako takového ho musejí uznat za sobě rovna i rodiče jeho ženy Anny – Petříčkovi, bohatí sedláci z Pražského Předměstí, kteří předtím svou dceru vydědili za to, že si proti jejich vůli vzala „sprostého nádeníka a budižkničemu“. Návrat navždy odepsané dcery do náruče rodičů je provázen stejným dojetím a štěstím jako návrat marnotratného syna popisovaný v bibli. Někdy před rokem 1785 přichází do Věkoš chudý, ale pracovitý zednický tovaryš František Desenský , který by se rád přiženil do některého ze zdejších gruntů. Nepohrdne o jedenáct let starší Annou Česákovou a stává se dědicem usedlosti čp. 24 ve starých Věkoších. Současně s věkošským velkostatkem je rozparcelována do dvanácti popisných čísel i část tzv. Šostenského dvora, rozprostírajícího se na výměře 1126 měřic (více než 200 ha) na západ od Hradce Králové. Zde dostává každý sedlák-nabyvatel tzv. Velkou roli o výměře 10 korců dobrých polí, mimo to tři korce půdy lehčí, louku a pastviště. Při parcelaci vel kostatků královských a královských věnných měst si ovšem přidělují pozemky především sami městští radní. V tomto případě se podíl připadající k čp. 4 dostává do držení městského radního Tomáše Freunda, poštmistra a lékárníka „U bílého jednorožce“. Ten se však v roce 1786 stěhuje do Prahy a prodává zemědělské budovy s veškerým živým i mrtvým inventářem Václavu Petříčkovi, otci Anny Česákové. Ten také hned nařizuje, aby příslušné polnosti byly převedeny do správy Jana a Anny Česákových, pro něž to znamená další obohacení a vzestup společenské prestiže. Veškerý svůj majetek ve Věkoších prodává Jan jakémusi p. Pultarovi za 526 rýnských zlatých. (pro srovnání: Kůň v té době stojí 30fl.)


Pultarovi bydlí na místě bývalé Česákovy chalupy dodnes (snímek z r. 1986). Z původního stavení se zachovaly pouze sklepy Pultarovi bydlí na místě bývalé Česákovy chalupy dodnes (snímek z r. 1986). Z původního stavení se zachovaly pouze sklepy
Pultarovi bydlí na místě bývalé Česákovy chalupy dodnes (snímek z r. 1986). Z původního stavení se zachovaly pouze sklepy.

Usedlost v Šostenách čp. 4 , do které se Česákovi z Věkoš stěhují, stojí na kopečku na místě někdejšího ovčína patřícího k Šostenskému dvoru. Sám Šostenský dvůr se prý rozkládá na katastru bývalého Strachova dvora, u něhož kolem Božího těla (3.června) L.P. 1423 porazil Jan Žižka z Trocnova v bratrovražedné bitvě, v níž stála „archa proti arše“, své bývalé spojence – Pražany. Žižkovým protivníkům veleli Hynek Krušina z Lichtenburka a Diviš Bořek z Miletínka. O bitvě se ví bezpečně jen to, že proběhla v dohledu královéhradeckých hradeb. Palacký, vycházeje z předpokladu, že Pražané přitáhli k Hradci Králové po tzv. Staré pražské cestě, lokalizuje Strachův dvůr do prostoru dnešních Svobodných Dvorů. Pozdější historikové však berou v úvahu, že se Pražané museli nejdříve spojit s Divišem Bořkem z Miletínka, který se vracel k Hradci Králové z Moravy, aby se Hradečanům pomstil za vyhnání svého bratra Jetřicha, a proto k bitvě muselo dojít dále na jih a blíže k městu. Diviš Bořek cítil totiž k Žižkovi náležitý respekt, a proto postupoval tehdejším lesem přes Březhrad a Farářství tak, aby měl stále v týlu svůj pevný hrad – Kunětickou horu – a mohl tam v případě porážky nejkratší cestou utéci. Respekt před nepřítelem měl však tentokrát i sám Žižka, poněvadž věděl, že jeho bývalí spojenci znají dobře jeho taktiku. Nicméně očekával protivníky podle obvyklého klišé na kopečku chráněném od jihovýchodu labským ramenem, ale v případě nezdaru počítal s rychlým ústupem za městské hradby, vzdálené odtud jen asi kilometr. Historik L. Domečka proto píše, že Žižka rozbil svůj hlavní stan v místech, kde nyní stojí Česákova chalupa. Jeho domněnku potvrzuje však hlavně skutečnost, že na blízkém náhonu spojujícím dvě labská ramena stál mlýn Strahovský (!) a vedle něho dvůr… (Obojí zničil i Švédové za třicetileté války tak důkladně, že ještě v roce 1654 bylo to místo pusté.)

Po synu Janovi a dcerách Marii a Dorotě, narozených ve Věkoších, se Česákovým narodí na Šostenách už jen druhý syn, František, kterého si mohou dovolit poslat studovat na vyhlášené královéhradecké gymnasium. Dorotka se přivdává do bohatého selského rodu Čeňkových, Marie si bere za muže zámožného vdovce a majitele domu v Hradci Králové, cínaře Josefa Valentina. Přežívá chotě o 23 let a dům, který se později dostává do vlastnictví Česáků, se dodnes jmenuje „U Valentinky“. Vedle radostí ovšem přináší život často i smutek. Velké neštěstí postihlo syna Jana, který ochrnut mrtvicí nebo obrnou se musí vzdát naděje, že po otci převezme prosperující živnost. Jeho bratr František tedy odchází ze sexty pomáhat místo něho otci sedlačit. Anna Česáková, rozená Petříčková, vzácná žena, která neváhala následovat svého milého do chudoby, šťastná nálezkyně zlaté tabatěrky, umírá 13. června 1806 ve věku pouhých 55 let na úbytě.

Záznam o úmrtí Anny Česákové z 13.6.1806: „Anna Eheweib des Johann Czesak Buergers“. Jako příčina úmrtí uvedeno „Abzehrung“ (úbytě).
Záznam o úmrtí Anny Česákové z 13.6.1806: „Anna Eheweib des Johann Czesak Buergers“. Jako příčina úmrtí uvedeno „Abzehrung“ (úbytě).