Je červen 1866 a mnoho lidí si v té době připomíná slova Sibyllina proroctví: „Od půlnoci s velkou mocí…“ Zatím se však obrovské masy vojska pohybují přesně opačným směrem - od Pardubic proti proudu Labe na sever. Doprovázejí je dlouhé kolony selských povozů převážně z moravské Hané. Také rolníci kolem Hradce Králové dostávají příkaz uvést své vozy a potahy do stavu pohotovosti pro službu ve vozotajstvu. Česákova náruční kobyla potřebuje naléhavě překovat, ale všichni kováři v okolí teď pracují ve dne v noci jen pro armádu.

„Nedělejte si z toho těžkou hlavu,“ říká starý hospodář svým dvěma přítomným synům – Frantíkovi a Lojzíkovi – „když vás vojanští páni zavolají, musí vám dát potah do pořádku za erární peníze. Máme jiné starosti. Hlavně aby celá ta patálie skončila do žní...“

Povolávací rozkaz však nepřichází. Po prvních bolestných zkušenostech s pruskými jehlovkami se polní zbrojmistr Benedek již dávno vzdal plánu vrhnout celou svou armádu proti odděleně postupujícímu kontingentu pruského korunního prince a zničit jej dříve, než mu hlavní voj pruského krále a tak zvaná Labská armáda budou moci přispěchat na pomoc. Věděl, že by za Pyrrhovo vítězství zaplatil těžkou daň a že by zbývající dvě pruské armády žalostné zbytky jeho „vítězného“ vojska pak stejně snadno zlikvidovaly. Zpětný přesun za ohbí Labe u Pardubic také nic nevyřeší. Všemi mastmi mazaný Moltke s tímto manévrem protivníka zcela jistě počítá a v žádném případě nebude tak hloupý, aby útočil na Benedekovy pozice přes hlubokou řeku a s nepřátelskou pevností v týlu. Každá pozice se dá vyšachovat a korunní princ se asi proto drží tak vlevo, aby k tornu svým podílem přispěl. Benedek musí udělat něco, s čím Moltke nepočítá, to, co by každý jiný vojevůdce považoval za absolutní nesmysl: Postavit se k rozhodnému boji před vlastní nedobytnou pevností (a odsoudit tak její posádku do role pouhého nezúčastněného diváka) a před řekou, jejíž kalný proud maří předem jakoukoliv naději na spořádaný ústup v případě nezdaru. Finta, která nemá v dějinách válečnictví obdoby, se málem vydaří. Když 3. července ráno pruskému králi hlásí, že se to u Sadové bělá rakouskými kabáty, usoudí, že jde o zadní voj, který má krýt Benedekův ústup za Labe. Vidina náhlého útoku na rozdělenou armádu přepravující se přes řeku anebo alespoň odříznutí a zničení zadního voje je tak lákavá, že král dává okamžitě rozkaz k všeobecné ofenzívě provázené dalekosáhlým obchvatným manévrem. Obvyklý scénář však tentokrát kupodivu selhává. Pruský postup uvázne v dešti rakouských kulí a granátů a překvapený král si uvědomuje, že proti jeho neúplným a dlouhými pochody unaveným sborům stojí celá rakouská armáda, z valné části dosud bojem nedotčená. Geniální Moltke ví v tu chvíli jen jediné: Nesmí stáhnout pěchotu, bezmocně zakousnutou do mnohem silnějšího nepřítele, z boje, aby Benedekovi neuvolnil předčasně ruce k všeobecnému protiútoku, který by za dané situace měl pro Prušáky tragické následky. Navázat rychlé spojení s korunním princem je nemožné, a tak zbývá jen naděje, že on sám se dovtípí a proti všem původním plánům se objeví právě zde a hlavně včas.

Zatímco se od Sadové ozývá prudká kanonáda, na královéhradecké Bílé věži bouchají zátky od šampaňského v předčasné oslavě vítězství. Skupina důstojníků odtud sleduje dalekohledy průběh bitvy a učedník z blízké hospody, který jim před chvílí přinesl párky s křenem, klopýtá opět vzhůru po strmých schodech s novou basou vína. U paty věže stoji hlouček civilistů dychtivých dovědět se nějaké nové podrobnosti. Jsou to zástupci těch měšťanů, kteří směli v pevnosti zůstat, když prokázali, že mají dostatečné zásoby pro případ obležení. Je mezi nimi i statný padesátník, řezník Josef Česák. Teprve pozdě odpoledne vychází z dveří věže důstojník a potácí se jako opilý (je nejspíš opravdu opilý) k budově posádkového velitelství. Po několika krocích se otočí a chraplavým hlasem křikne na civilisty: „Wir haben die Schlacht verloren!“ Šokující zpráva se rozletí po pevnosti rychlostí blesku. Panika mezi civilním obyvatelstvem dostupuje vrcholu, když se o páté hodině odpolední rozburácejí na západních hradbách těžká pevnostní děla a oplátku přiletí do města několik granátů od Plačic. „Prajz šturmuje Hradec!“

Ale dělostřelba brzy umlká. Šlo jen o chabý pokus krýt ústup rozdrcené armády, pouhé gesto bez praktického účinku, a zdá se, že i nepřítel má pro dnešek válčení dost. Za soumraku však přichází Lojzík se zprávou, že Prušáci jsou již v Kuklenách, drancují dům od domu a terorizují obyvatelstvo. Hlídka černých husarů se objevila také na Podměstí. Rychle svolaná rodinná porada diskutuje o neřešitelném problému: Kde bude bezpečněji, zaútočí-li nepřítel na Hradec i z této strany? Zda u nejbližších sousedů, za jejichž humny vyúsťuje násep bývalých lipek (před čtrnácti dny vykácených, aby se útočník nemohl krýt za silnými kmeny stromů), po němž se povalí nepřátelská pěchota mezi dvěma inundačními kotly k Pražské bráně, nebo poněkud dále nalevo od Lipek, v chalupě čp. 4, stojící na kopečku, kde Prušáci bezpochyby rozmístí svá děla k podpoře útoku. Ženy – 38letá Josefa, o rok mladší Kateřina, 35letá Marie, 31letá Františka, Aloisie, která právě dnes slaví své 28. narozeniny, a 26letá Kristýna – se rádoby odborně vojensky fundované rozpravy neúčastní, poslouchají však, aby jim neuniklo jediné slovo, a za každou větou se křižují. Ani zlomek vteřiny však nepomyslí na to, že by za dané situace měly právo otce a oba bratry opustit. Utéci už není ostatně kam. Obránci pevnosti budou v noci střílet po každém stínu a všude v opačném směru jsou Prušáci… Po otcově poučení, že když je nouze nejvyšší, pomoc Boží bývá nejbližší, uléhají nakonec všichni k neklidnému spánku, pomodlivše se déle a vroucněji než obvykle. A když k ránu, zmoženi únavou a nervovým vypětím, tvrdě usnou, ozve se náhle zuřivý štěkot psa. Než starý hospodář stačí vyjít na dvůr, buší již na vrata pažby pušek. V matném svitu hvězd se lesknou bodáky a „pilkhaubny“. Prušáci! Uvnitř chalupy hledají ve zmatku úkryt nejen staré panny obávající se znásilnění, ale i Frantík a Lojzík, poněvadž podle nepodložené fámy verbují Prušáci mladé muže k doplnění svých ztrát. Ale vojáci nepřicházejí rabovat, či páchat ještě horší nepřístojnosti, plní konkrétní vojenský úkol.

„Zapřahej‚ hospodáři, zapřahej! Nemáme času nazbyt,“ oslovuje Františka seniora brandenburskou němčinou statný poddůstojník. Sedmdesátník namítá, že je na přípřež už příliš starý.

„Ty si zůstaň klidně doma, pojede některý z tvých synů.“ Prušáci jsou zřejmě dobře informováni. „Nebude sám,“ pokračuje poddůstojník, „poblíž jsou přece ještě další tři usedlosti a ty nám k nim ukážeš v té tmě cestu.“

Někdo v Kuklenách nedokázal přenést přes srdce, že by měl být škodný jen on sám. Nebo se chtěl nějaký malý český člověk vetřít do přízně nových pánů? Či snad nemůže někdo v těchto historických okamžicích „zůstat jen tak stranou“? Odměny pro informátory Prušáci jistě nevypisovali. Je věru těžko vžít se do psýchy udavače. Leč nelze jím jen opovrhovat, je třeba hlavně jednat jinak, než jak jednal on.

„K těm druhým chalupám to je nejméně půl hodiny cesty,“ vypraví ze sebe těžce František senior.

„Lžeš, dědku. Řekli nám, že je to jen pár kroků.“

„Zapomněli, že je tu nyní vše pod vodou. Cesta je zaplavena. Musíte velkou oklikou.“

Ve skutečnosti jsou zaplaveny pouze louky směrem k pevnosti, k zbývajícím sousedům v Předních Šostenách je to po suchu opravdu co by kamenem dohodil. Prušák se tváří i nadále nedůvěřivě, ale váhá. Váhá, i když mu hlídka, kterou vyslal na zahradu, hlásí, že „dál je opravdu už jen samá voda“. V tom se z kurníku ozve zakokrhání předčasně probuzeného kohouta. Poddůstojník si uvědomuje, že do svítání již nezbývá mnoho času a že za rozbřesku by byl se svým oddílem i s rekvírovanými povozy vydán všanc nedalekým rakouským bateriím. A tak když vojáci předvedou oba Františkovy syny, houkne na Františka, aby si pospíšil se zapřaháním, a Lojzíkovi poručí, aby do vozu přihodil dva pytle obroku. Ženských si Prušáci nevšímají a nejsou zvědavi ani na jídlo, které sestry kvapně připravují Frantíkovi na cestu…

Opakem denunciace je milosrdná lež. Je psáno: Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému! Křivé svědectví ve prospěch bližního se ponechává v kompetenci tvého svědomí. Počítej však s tím, že zodpovídat se budeš před tváří Všehomíra v obou případech!

Když Frantík s nežádoucím doprovodem dorazí na místo včerejší hrůzy, sluníčko se skutečně již dere nad obzor. Zařazuje se na konec dlouhé kolony zrekvírovaných povozů. Do slamou vystlaných prkeňáků jsou nakládáni ranění. Cílem cesty, vyhýbající se velkým obloukem pevnosti Josefovu, je pruské Kladsko. Ve Františkově voze se uvelebí šest zafačovaných pěšáků, zatímco robustní husar, kterému den předtím u Střezetic zle pošramotila dragounská šavle lebku, usedá vedle Františka na kozlík. Rána nesnesitelně pálí a husar se odreagovává bohapustým klením a šťavnatými nadávkami, které v hojné míře rozděluje mezi Františka a jeho dvě zvířata. Konečně se konvoj vydává na cestu. Po půlhodině jízdy ztrácí kobyla podkovu a začíná silně napadat na levou zadní nohu. Husar, u kterého únava z útrap minulých dní začala přehlušovat bolest a kterého rytmus koňských kopyt už ukolébal do polospánku, rázem procitá. Trvá chvíli, než se zorientuje, ale pak se rozeřve:

„Du bömischer Schweinehund, nevidíš, že kobyla ztratila podkovu? Okamžitě zastav a jdi ji hledat. Nepřineseš-li ji, ustřelím ti tu tvou pitomou palici.“ A na důkaz, že to myslí vážně, natahuje kohoutek své jezdecké pistole. Ke stojícímu vozu přicválá poddůstojník sanitní služby velící konvoji a ptá se, co se děje. Husar mu vysvětluje, že ten český „Schweinehund“ má bosého koně, ale slibuje dát vše v krátkém čase do pořádku. Uklidňuje poddůstojníka, že konvoj, který může klidně pokračovat v cestě, dohoní. Husar je skutečně šikovný, ale když v improvizovaných podmínkách upraví kopyto a připevnění podkovy dokončí, je už konvoj dávno za obzorem. František pobídne na jeho rozkaz koně do trysku, ale nářek raněných, kterým otřásání vozu na hrbolaté cestě působí velké bolesti, jej přinutí jet opět krokem. Husar je vzteky bez sebe a František v pudu sebezáchovy navrhne, že pojede zkratkou polními cestami. Tvrdí‚ že cestu dobře zná, i když to není tak docela pravda. Husar nerad svoluje a je ve střehu. Jakmile je drkotáni vozu vystřídáno tichou jízdou po travnatém podloží, sténání raněných ustává a brzy je nahradí spokojené chrápání. Nakonec si jde ke svým soudruhům lehnout do korby vozu i husar… Pistoli má však stále na dosah ruky a jeho spánek je i nadále velmi lehký. František jede liduprázdnou krajinou a už dávno neví, kde přesně je. Jen podle sluníčka udržuje jakžtakž směr. Asi o desáté se blíží k nějaké vesnici a tu vidí, že za rohem jednoho stavení vykoukla čáka. A vzápětí druhá, třetí… Františkovi se rozbuší srdce: „To jsou naši!“ Vrhne pohled na nic netušící Prušáky, pak dá výmluvné znamení a pokračuje v jízdě. Když dojíždí k prvnímu stavení, hbitým hmatem se zmocňuje husarovy pistole. Husar okamžitě procitá, ale to už je u vozu deset příslušníků průzkumné hlídky, kterou velitelství josefovské pevnosti vypravilo naštěstí právě tímto směrem.

„Nicht schiessen! Bitte nicht schiessen!“ volají rozespalí Prušáci hledící do širokých ústí rakouských předovek. A husar s rukama nad hlavou se zmůže jen na pohled plný nenávisti adresovaný Františkovi. Hlídka se vrací se svou kořisti vítězoslavně do Josefova, kde František odevzdává pruskou pistoli a podává hlášení ve vlastní narychlo vykonstruované verzi. Vysoký důstojník mu uznale poklepává na rameno. Informuje Františka, že se může vrátit domů po komunikaci‚ která je pod kontrolou Rakušanů, poněvadž Prušáci se dosud neodvážili proniknout mezi obě pevnosti, kde by se mohli ocitnout v dvojím ohni. Zatímco vypisuje Františkovi propustku, ostatní důstojníci uspořádají v kantýně sbírku pro statečného vozku‚ která vynáší bezmála padesát zlatých. Josefovská posádka do válečného dění v roce 1866 nikterak nezasáhla, a proto jejímu důstojnickému sboru přichází sebemenší vítězná akce dvojnásob vhod.

Pozdě odpoledne stojí už František před Slezskou branou hradecké pevnosti, kde mu i šarže salutuji jako kdovíjakému hrdinovi. Ve městě se zastavuje u bratra Josefa a vypravuje mu svou odyseu. Pevnost opouští Pražskou branou pro jistotu až po setmění. Po obou stranách vykácených Lipek se rozlévá labská voda. Blízko vyústění Lipek na šostenskou cestu prorvala však voda hráz a František se svým spřežením stojí bezradně před mocným proudem, oddělujícím ho od sotva tři sta metrů vzdáleného domova. Nezbývá než pobídnout unavené koně do zpětného toku. Následují okamžiky hrůzy. Proud hrozí převrhnout vůz a povalit oba tahouny. Konečně se dotýkají koně předními kopyty pevné země na druhé strany průrvy. A za několik minut nato už stojí promáčený a zablácený, ale nevýslovně šťastný František před svým otcem a sourozenci. Radost dostupuje vrcholu, když vysype na stůl přehršli stříbrných mincí, které ho před chvílí tak povážlivě táhly kde dnu.

Dobrou náladu kalí jen obavy z nové návštěvy Prušáků. A k té skutečně brzy dochází. Tentokrát se však pruská hlídka nedobývá do stavení, jde rovnou na zahradu, aby si – kryta bujnou zelení – prohlédla hradeckou pevnost z nejbližší možné vzdálenosti. Její přítomnost však nezůstane utajena obráncům blízké flošny a dva dobře mířené granáty donutí Prušáky k rychlému ústupu, když se byli přesvědčili, že ani tudy snadná cesta do pevnosti nevede.

Brzy nato je uzavřen mír. Ostatní účastníci konvoje se vracejí až za čtrnáct dní po Františkovi – pěšky. Sotva vyložili v Kladsku raněné, vrhla se na jejich potahy a vozy tamní lůza. Kdo nechtěl vydat svůj majetek dobrovolně, toho zmlátili do bezvědomí, a hlídky pruské domobrany jen pobaveně přihlížely. Pruské vojsko se zvolna stahuje ze země. Vystřídá je však vzápětí nový, ještě strašnější nepřítel – cholera. Ve Svobodných Dvorech na ni umírá 17.10.1866 i sestra Františkovy zesnulé manželky Kateřiny.

Ještě dlouho se při draní peří za zimních večerů vyprávějí různé historky z této války. Mnoho se jich také přetřásá v řeznickém a uzenářském krámu Josefa Česáka. Odtud pochází například tvrzení, podle kterého velitel hradecké posádky odpověděl pruskému parlamentáři, že si nechá raději zapálit kapesník v kapse vlastních kalhot, než aby vydal pevnost bez boje. Tento výrok, který se svou lakoničností a vtipem nemůže rovnat slavným výrokům od Thermopyl, Waterloo atd., nepovažovali historikové ani za vhodný zaznamenání a budiž proto zaznamenán aspoň v této kronice. Mnohé z historek se naproti tomu dočkají i literárního zpracování. A na stránkách tehdejšího tisku se můžeme setkat i s banálním a frivolním líčením takových případů, jakože jakýsi slabomyslný čeledín z Nedělišť svlékl 4. července padlého husara a v jeho uniformě přišel k svému hospodáři Česákovi, který ho za tento čin vyhnal ze služby. Oč spíše by redaktoři tehdejších kalendářů sáhli po vyprávění Kateřiny Ziklové, pozdější druhé manželky Františka Česáka juniora, která jako 22letá dívka ošetřovala raněné poblíž bojiště a byla svědkyní pronásledování rakouské pěchoty pruskou jízdou. Černí husaři nelítostně rubali pěšáky, nedopřávajíce jim času k nabití jejich ládovaček. A Kateřině se rozzáří oči, když i po letech líčí, jak se zčistajasna přihnali rakouští dragouni, kteří jí svými bílými vlajícími plášti, třpytícími se zlatými přilbami a stříbrně se lesknoucími palaši, připomínali biblické anděly. Jako andělé spásy museli zcela jistě připadat pěšákům, když se obořili na husary s takovou vervou, že je zahnali na zmatený ústup.

K hlavní jezdecké bitvě, která skončila rakouským vítězstvím, došlo u Střezetic. Když v listopadu 1866 navštěvuje hradecké bojiště císař František Josef II., vedou ho přirozeně i tam. Místní rychtář ho vítá patetickým projevem, neodpustí si však poznámku, že bitva, při níž byla podupána a zničena celá úroda, uvrhla obyvatele Střezetic a okolních vesnic do veliké bídy.

„Vždyť jsem vám dal poslat z Uher vlak s potravinami,“ namítá císař. A rychtář odpovídá: „Veličenstvo, dostali jsme jen trochu movky…“

Ve východočeském dialektu té doby se vyslovovalo „v“ často jako „u“, jak bylo zřejmé z parodie Byl jednou jeden leu, ten kobrt přes koneu, tekla mu kreu, červená jako mrkeu.

Rychtář ví, že je to nesprávné, a ve snaze mluvit vytříbenou češtinou to přehání do opačného extrému. Lidé se mu potom až do smrti smějí, že zatímco císař – Habsburk – mluvil správně česky, rychtář – rodilý Čech – svou mateřštinu komolil…

Ani tuto historku nepovažovali soudobí (natož pak dnešní) publicisté a literáti za vhodnou k zveřejnění. A tak rovněž jen ústní tradicí se dovídají lidé v Šostenách, Kuklenách a na Podměstí o tom, jak František Česák starší uchránil za přispění svého rozespalého kohouta sousedy v Předních Šostenách před konfiskací jejich potahů a jak František Česák mladší přelstil Prušáky díky své špatně okované kobyle…