Celý národ se raduje z nabyté svobody, ale pro Josefa a Růženu nezačíná nové období jejich společného života šťastně. Pověstný „zákon tří“ se neúprosně naplňuje. Josefova nevlastního bratra Františka, který zemřel ještě před koncem války, následuje na onen svět 26. prosince 1918 i Aloisie Horáková. Zatímco dům odkazuje prasynovci Lojzíkovi, synovec Josef dědí sedm korců louky a pole na opačném konci města, poblíž městské plovárny na Orlici. Je to danajský dar. Cesta tam trvá nejméně hodinu, a místo aby se člověk pustil hned do práce, má chuť sednout si a odpočívat. Hustý topolový hájek, patřící k parcele, k tomu svým stínem přímo láká. Marně. Na plovárně se sluní lidé v plavkách, ale Josef se koupe ve vlastním potu. Teprve po celodenní lopotě, když už „naháči“ jsou dávno doma, svléká někdy i on propocené svršky a jde se opláchnout do rákosím a lekníny hustě zarostlého jezírka, které tvoří východní hranici pozemku. Jeho hladina stoupá a klesá spolu s hladinou blízké Orlice, ale jezírko není tak hluboké jako řeka, níž bagruje písek. Josef neumí plavat, do řeky se neodváží. Na rozdíl od Josefa, který chorobně lpí na každém kousku půdy, Růžena by pozemek „Za Hradcem“ ráda prodala, ale není kupce.

Růženin bratr Pepa Souček, u kterého se prudký zápal plic změnil v rychlé souchotiny a kterému pobyt v Alpách jako vojínu 11. střeleckého pluku na italské frontě jen přechodně zlepšil fyzickou kondici, nevydrží náhlý přechod do drsných podmínek české zimy a umírá 27. března 1919 ve věku necelých dvaadvaceti let, aby svou smrtí podal přesvědčivý důkaz, že osud se podplatit nedá.

Jen výjimečně se s nebožtíky užije i trochu legrace. Nový stát si mezitím už stačil vybudovat vlastní byrokracii, která se má chutě k dílu. Josef je přeřazen do zálohy k hradeckému pluku dělostřelců, ale také jeho už osm let mrtvého bratrance Aloise Česáka vyzývá vojenská správa k registraci. Vdova Aloisie nad tím zakroutí hlavou a hází předvolání do kamen. Jednoho rána však buší na vrata jejich vilky pažbami pušek dva četníci. Třetí muž v uniformě důstojníka československé armády se velmi komisně ptá po jistém Aloisu Česákovi, který se nedostavil na doporučenou výzvu k vojenské registraci. Aloisie volá do domu: „Lojzíčku, máš prý jít na vojnu!“ Ve dveřích se objevuje vyjevený desetiletý školáček. „Tak tady ho máte,“ říká Aloisie. Důstojník se rozeřve jako na execíráku, že paničku tyhle legrácky v kriminálu přejdou, a chce vidět jejího muže. „Tak to bude těžší,“ odpovídá vdova, „ten je už osm let u ’velké armády’.“ Předkládá příslušné doklady a eskorta zahanbeně odchází.

Brzy nato se dostává do dražby pozůstalost po manželích Zámečníkových a Josef vysoko přeplácí vyvolávací cenu, aby zabránil ožebračení potomků své tety Anny machinacemi spekulantů. Získává za to čtyři a půl korce nepříliš úrodné písčité půdy asi půl kilometru na jih od své usedlosti. Zůstane však takto zvětšený majetek v rukou Česáků?

Čtyřicátník Josef konečně dosahuje svého. Jeho manželce se do třetice narodí syn. Nemůže se jmenovat jinak než Josef, ani ne tak po otci, jako na památku strýce Pepy, jehož ztrátu Růženini rodiče stále oplakávají. Díky péči milující maminky a předobré sestřičky se má malý Pepíček čile k světu.

Česákova usedlost v Šostenách čp. 4 a 10 i její okolí je v té době přímo dětským rájem. Za hospodářskými objekty se rozkládá velká zahrada s hustým stromovím. Hraniční příkopy, které před sto lety vyhloubil praděd František, se po regulaci Labe už dávno nezaplňují jarními vodami. Zato jsou obrostlé rozbujelým živým plotem nebo keři černého bezu. Větve křovin nad nimi tvoří neprodyšnou klenbu, zaplňují je tajuplným šerem, zkrátka jsou to v dětské fantazii ideální „tajné chodby“. Také bývalé mrtvé rameno Labe za domkem čp. 10 je vyplněné hustou zdivočelou vegetací. Džunglí zdřevnatělých kopřiv dosahujících výše dospělého člověka vedou cestičky, v nichž se vyznají jenom „domorodci“. Jakýkoliv „nepřítel“ je v jejich spleti ztracen. Za tmy tu strašidelně světélkují stoleté, napůl zpuchřelé vrby. Na západním okraji tohoto pralesa stojí, jakoby na stráži, starý mohutný topol. Má větve až téměř k zemi a umožňuje snadné i poměrně bezpečné šplhání do závratné výše – na „rozhlednu“. Zato olše, podle kterých má tento zapomenutý kout česákovských pozemků jméno Olšina, jsou kupodivu až stydlivě nenápadné. Poblíž jsou také Vrbina a Březina, ale ty již k usedlosti nepatří. Vrbinu má pronajatou soused Bígl, který má hospodářská stavení na protější straně v létě prašné, v ostatních obdobích pak většinou rozblácené silnice. Vedle Bíglových mají na protější straně silnice ještě menší domek Bednářovi. Jinak jsou vůkol jen pole a palouky. Březina (bůhví komu patří) a Vrbina jsou v létě navečer plné mileneckých dvojic z blízkého Hradce, v neděli pak i cílem postarších výletníků.

Pepíček, jehož podoba se strýcem Pepou, když byl v jeho letech, je až zarážející, tráví však někdy příjemné chvíle i v Zadních Šostenách – na gruntě svého dědečka. Babička, která každé ráno podniká dalekou pouť na Předměstí, tlačíc před sebou vozík naložený bandaskami čerstvě nadojeného mléka pro stálé zákazníky, zastavuje se na zpáteční cestě buď u tety Aloisie, nebo u jeho maminky. Někdy po ní vzkáže děda, který má výjimečně práci doma pod střechou nebo na dvoře či na zahradě, že „potřebuje pomocníka“. Tehdy naloží babička vnoučka mezi vyprázdněné konve a cestou mu ve Farářství v krámě „U Žáků“ koupí čokoládové „myšky“, které se prodávají na metry, poněvadž jsou navlečené na provázku jako kolárky.

Děda je svérázná postava. Vzpomínky na otřesné zážitky a těžké rány osudu se občas pokouší utopit v alkoholu, ale nepřestává být vzorným hospodářem a snad ještě vzornějším „dědou“. I když má zřídka čas si s malým vnoučkem hrát, vždy ho udrží ve své blízkosti vyprávěním spousty historek, kterým dovede dát přesvědčivý úvod, dramatickou gradaci a výraznou pointu. Jsou mezi nimi i strašidelné příběhy, které však vždy končí prozaickým a legračním rozuzlením. Jako ukázku zaregistrujeme aspoň ten nejkratší: „Když jsem sloužil v Bosně-Hercegovině, měl jsem v četě vojáka, který se pokaždé před spaním dlouho a vroucně modlil. Ostatní vojáci se mu smáli, a tak se ho ptám, proč se raději nemodlí někde sám v ústraní. Odpověděl mi, že se sám bojí a že bych se taky bál, kdyby se mi stalo to, co jemu. Prý se jednou vracel pozdě večer na koni domů. V temném lese mu náhle cosi skočilo na záda a zaťalo ostré drápy nebo nehty do šíje. Snažil se to něco setřást, ale marně. Do ucha mu zazněl skřehotavý hlas: ’Mne se tak lehko nezbavíš!’ Kůň se splašil a uháněl cestou necestou k domovu. Teprve těsně před vesnicí to něco se slovy ’To jsem tě prohnal, viď? ’ seskočilo a zmizelo ve tmě.“ „Co to bylo?“ ptá se vyděšený Pepíček. Děda chvíli mlčí a pak ledabyle odpovídá: „Nevím, ale tomu vojáku jsem řekl, že to byl nejspíš mladší brácha toho chasníka z druhé vsi, kterému tam chtěl přebrat děvče.“

Je nesnadné posoudit, zda všechny tyto historky mají reálný základ, nebo se rodí v rozjitřené fantazii dědy, který již jako čtyřleté dítě si hrál s čákou těžce raněného vojáka, umírajícího vedle něho na slámě v chalupě nedaleko královéhradeckého bojiště…

Radost na šostenském gruntě čp. 4 nemůže nadlouho zkalit ani úmrtí dvou babiček. Ostatně maminka Růženiny matky, prababička Krušinová, roz. Součková, umírá v požehnaném věku tak, jak se na správného křesťana sluší a jak by se asi přál umřít každý. Zatímco jiné dny po návratu z první ranní mše v Hradci je už v pilné práci ve stavení, 9. prosince 1921 se Součkovi diví, proč ještě nevstala. Vstoupí do její světničky a nalézají stařenku v blaženém spánku, z kterého však již není probuzení. Josefova matka, Kateřina Česáková, roz. Ziklová, neumírá o šest let a dva dny později už tak náhle a lehce. Přesto kněz s posledním pomazáním přichází i v tomto případě až k mrtvole. Josef pokleká při obřadu na jedno koleno a tiše sklání hlavu, zatímco malá Růženka se s pláčem vrhá na podlahu a Pepíček ji napodobuje, poněvadž si myslí, že se to má. To, čeho je svědkem, přesahuje dosud jeho chápání.

Úmrtím babičky Kateřiny se uvolňuje jednopokojový výměnkářský byt. Na pokoj však aspirují nájemci Ježkovi, jejichž rodina, která se mezitím rozrostla o tři děti, se dosud tísní v jedné místnosti. Do kuchyně je pak nutno přestěhovat čeledína, který doposud přespával v kůlně v podmínkách člověka nedůstojných. Nájemníkům domu čp. 10 – Pilnáčkovým ani Ježkovým – nelze dát výpověď, poněvadž nedávno uzákoněná ochrana nájemníků to nepřipouští. A tak obě rodiny za nájemné 20 Kč měsíčně bydlí v „novostavbě“, a Josef a Růžena zůstávají nadále v tlustých a vlhkých zdech staré chalupy, v těsné sousedství chléva, odkud do kuchyně zalétají mračna odporných much.

Oč lépe je na tom vdova po Aloisu Česákovi, Růženina sestra Aloisie, která žije v čistotně udržováném bytě v moderní vilce, byť jen ze skrovné renty z pronajatých polností a nájemného z hradeckého domu. Ve vilce má jako nájemnici jenom postarší, jemnou, tichou a sympatickou vdovu, „paní lesní“. Syn Lojzík studuje na gymnáziu, ale každou volnou chvilku věnuje fotbalu. Jednou dává „volňáska“ na hřiště malému bratránkovi. Když se Lojzíkovi podaří vsítit vítězný gól a přijímá ovace fanoušků, Pepíček se samou radostí rozbrečí. Oktaván Alois Česák se dokonce stává kapitánem hradecké Slávie. Brzy nato však odjíždí do Prahy studovat práva.

Josef Česák se při sledování kariéry svého synovce těžko brání zatrpklým vzpomínkám na vlastní nevydařená gymnasiální léta. Jednou se však i jemu dostává „satisfakce“. Rozhazuje hnůj na poli před vraty, když jde kolem skupinka gymnasistů a nahlas „šprtá“ latinské verše. Josef chvíli naslouchá a pak prohlásí: „Páni študenti, tak to není!“ A mladíci hledí s otevřenými ústy na umouněnce s vidlemi v ruce, který deklamuje Vergilia lépe než jejich profesor latiny.

Na rozdíl od Josefa, který se dovede radovat i z takovýchto problematických triumfů, Růženinou jedinou starostí na tomto světě jsou její dvě děti. Růženka, která zdědila nadání a krásu po mamince, nosí na vysvědčení samé jedničky a všichni učitelé ji mají velmi rádi. Pepíček, který je spíš po tatínkovi, se ji nemůže ani vzhledem, ani duchem rovnat, ale zatímco jeho spolužáci z těsných městských bytů se chodí do školy vyřádit, on jako jediný selský synek ve třídě si tam chodí spíše fyzicky odpočinout. Sedí v lavici jako pěna a poslouchá výklad učitelů, s nimiž se bojí dostat do sebemenšího konfliktu. A tak, zatímco ostatní doplácejí na své lumpárničky všeobecně zhoršenými známkami, on také nosí domů pěkná vysvědčení. Tato idyla však nemá dlouhé trvání. Ve čtrnácti letech si Růženka začíná stěžovat na bolesti v nohou a brzy je trvale upoutána na lůžko. Místní lékař ji několik měsíců léčí na revma, než konečně svolí k převozu do moderní hradecké nemocnice. Nerad ztrácí pacientku, na jejíž rodiče se jako „soukromé podnikatele“ nevztahuje zákon o nemocenském pojištění a kteří musí lékařské ošetření draze zaplatit. V nemocnici zjistí, že Růženka má tuberkulózu kostí v beznadějně zastaralém stádiu, a primář si neušetří ani štiplavou poznámku, že sedláci přivezou své děti do nemocnice, až když mají smrt na jazyku. Před pacientkou se stav věcí tají. Když však jednou svou žačku přijde navštívit pan katecheta, snad jakási asociace myšlenek vyvolá u nemocné dívky zvláštní vidění: Zjeví se jí v nádheře až očí přecházející Panna Maria s otevřenou náručí. Růženka ji vzrušeným hlasem popisuje přítomným rodičům a katechetovi. Otec Josef v domnění, že se již dostavila smrtelná agonie, spěchá pro nějakého doktora. Přibíhá sám primář. Zaslechne ještě katechetova slova „To ti sama Panenka Maria přichází naproti“ a Růženčinu najednou zcela věcnou odpověď: „Tak vidíte, že umřu…“ Uchopí katechetu podpaždí a táhne ho na chodbu, kde mu zle vyčiní. Katecheta svá slova náboženský zdůvodňuje a zatímco oba pánové tlumeně, ale rozhořčeně diskutují, Růženka, která si teprve teď uvědomuje v plném rozsahu svůj osud, propuká v pláč, chytá kolem krku maminku a volá: „Maminečko zlatá, zachraň mě, zachraň mě!“

Venku se příroda jen pomalu a těžce vzpamatovává z následků neobyčejně kruté zimy, která nemá pamětníka. Čtyřicetistupňový mráz zničil i u chalupy čp. 4 v Šostenách většinu ovocných stromů. V noci ze 24. na 25. dubna 1929 je Pepíček sám doma. Rodiče šli odpoledne za Růženkou do nemocnice, a přestože se blíží půlnoc, nevracejí se. Přesně o půlnoci přichází teta Aloisie a odvádí chlapce do své vily, kde ho láskyplně ukládá do postele vysokoškoláka Lojzíka. Teprve ráno Pepíčkovi říká, že mu sestřička v jednu hodinu po půlnoci zemřela. Pepíček zůstává chvíli jako omráčený, pak zaboří hlavu do polštáře a tiše hořce pláče. Rodičům ho teta vrací, až když se jakžtakž uklidnil.

Růženčina pohřbu se účastní celý učitelský sbor i všechny spolužačky. Jedna z nich se s Růženkou loučí slovy, která přes všechny lyrické hyperboly poplatné té době si zaslouží být citována i zde – podle konceptu, který si pozůstalí po pohřbu vyžádali:

Milá Růženko!
Stojíme nad hrobem Tvým a vzpomínáme na chvíle, na ty chvíle, které se nikdy nevrátí, chvíle, jež jsi prožila mezi námi ve škole. Loučíme se s Tebou a s posledním pozdravem posíláme za Tebou stesk svých duší, tak veliký, jak jsme se měly rády. Nikdy na Tebe nezapomeneme. Vzpomínky nám často vyvolají obraz dívky s něžnou duší, pronikavým rozumem, cituplným srdcem a jemnou mluvou – Tvůj obraz, na který jsme se tak rády dívaly. Bylas chloubou naší třídy, lákavým vzorem, rádkyní i naší láskou. Žel, že v 14. jaře Tvého života zavanul chladný vítr choroby a Ty jsi zvadla, jako vadne vzácný květ. Víme, co znamená ztráta Tebe pro nás všecky. Doprovodily jsme Tě na poslední cestě a velmi bolestně se nás dotýká vědomí, že ze své velké lásky k Tobě nemůžeme Ti již nic poskytnouti. Ale těšíme se, že se opět shledáme v životě lepším, kde není bolestí tohoto světa. Zůstaneš s námi v myslích a nic není tak silného, aby nám Tvůj obraz vyrvalo. Nuž sbohem, drahá, dojdi věčného klidu!

Po obřadu odcházejí dívky a mládenci se svými učiteli na smuteční hostinu, kterou jim Josef zaplatil v kuklenském hostinci před hřbitovem. Tolik hezkých děvčat se na pohřbu málokdy sejde, pročež za chvíli již zaznívá z hostince veselá hudba a mladé páry víří na parketu. Dum vivimus, vivamus! Josef, Růžena a Pepíček stojí zatím u otevřeného hrobu, do něhož právě přibyla čerstvá běloskvoucí rakev. Pohřební podnikatel, pan Š., se nabízí, že je odveze svým autem domů. A tak nejen malý Pepíček, ale i Josef a Růžena jedou onoho dubnového dne roku 1929 poprvé v životě autem.

Neblahý rok 1929 se zapíše do dějin Hradecka ještě strašlivou vichřicí, která na Česákově zahradě vyvrací i s kořeny ty poslední ovocné stromy, které předtím nezmrzly. Střechami pokrytými těžkou anglickou břidlicí však nepohne, zatímco všechny ostatní střechy v blízkých obcích a sídlištích, kryté lehkým eternitem, stěhuje do oken protějších domů. Josefa zastihne tornádo na louce „za Hradcem“. Široko daleko není dům, kam by se schoval, natož s párem koní. Stačí jen vypřáhnout koně ze žebřiňáku, který se vzápětí převrací koly vzhůru, a odvést je do prohlubiny, kde je jako za války donutí ulehnout. Sám ulehá vedle nich. Hrom stíhá hrom, blesk stíhá blesk. Josef čeká, kdy do blízké sekačky uhodí. Ovzduší je tak nabito atmosférickou elektřinou, že sekačka světélkuje modravými plaménky. Přívaly vod se valí do prohlubně, stačí však na druhé straně zase odtékat. Od války neprožil Josef takovou hrůzu. Vrací se domů pozdě v noci, promočený do poslední nitky. Převlékne se do suchého, až když ošetří koně, které by za statečné chování nejraději zulíbal. (Ještě jednou potom obstojí tento starý pár koní v těžké zkoušce, a to když s nimi Josef vyorá na poli u zahrady hnízdo vos. Stejně jako hospodář, inkasují i valach a kobyla spoustu žihadel, ale nesplaší se.)

Situace může být zoufalá, ale my ne!

Nadarmo se neříká, že Bůh dopustí, ale neopustí. Za necelých třináct měsíců po Růženčině smrti se 48letému Josefovi a téměř 40leté Růženě narodí zdravý chlapec. Růženě se líbí jméno Jan, ale pověrčivý otec váhá. Nakonec o jménu svého bratříčka rozhoduje 9letý Pepa. Líbí se mu tehdy módní jméno Jaroslav a rodiče, kteří jsou radostí bez sebe, nechtějí ani chlapci kazit radost. A tak i když dceřina dlouhá nemoc Česákovy ze Šosten čp. 4 finančně zruinovala, nechce Josef, který má teď dva syny, ani slyšet o odprodeji některého z pozemků. V té době panuje čilý stavební ruch a všechny Josefova pole jsou už kolem dokola obstavena rodinnými domky a vilami. Mnohde si jejich majitelé dělají v zadních plotech vrátka, aby mohli pohodlně pouštět svou drůbež „na Česákovo“. S výnosy je to rok od roku horší. I tak dobrý hospodář, jako je soused Hořínek, rozprodává veškeré své pozemky na stavební parcely. Pro svého syna volí jiné povolání a staví mu krásnou vilu. Sám žije z kapitálu. V sousedství bývalého Zámečníkova pole mu však zbývá několik malých cípů, které může prodat jako stavební parcely jen pro doplnění o Česákovu výměru. Naléhá na Josefa, aby mu pole prodal. Ten dlouho vzdoruje, ale když mu Hořínek nabízí dvojnásobnou sumu, než jakou on sám před dvanácti lety zaplatil v dražbě, svoluje. Ani pan Hořínek na transakci neprodělává – ceny všech pozemků v bezprostředním okolí Hradce Králové stoupají prudce v ceně. Převod nemovitosti však bedlivě sleduje učitel Zámečník, v době dražby její nezletilý majitel, a žádá, aby se sním Josef o svůj zisk rovným dílem rozdělil. Právní nárok na to nemá, ale apeluje na Josefovo svědomí a vzdálené příbuzenství. Jenže Josef už zase nemá po zaplacení všech hypoték, dlužných daní, nebytných oprav a investic ani korunu. Růžena nabízí, že Zámečníkovým vykrmí z vděčnosti dvě nebo tři husy, ale učitel nechce almužnu, chce peníze. Rozcházejí se ve zlém. Poslední Zámečníkova slova jsou prorocká: „Z našeho jste si pomohli, ale uvidíte, že jednou přijdete i o své!“ Mnohé tomu nasvědčuje už nyní. V husté zástavbě se dá sedlačit už jen s obrovskými ztrátami. Navíc propuká v plné síle známá světová krize. Lidé se živí, jak mohou, i na účet stejně postižených. Jednoho dne přijíždí Josef udřený z pole Na špici. S čeledínem posekali pšenici a dali ji do panáků. Růžena však trvá na tom, aby ji hned odvezli domů, poněvadž ji lidé jinak do rána rozkradou. Josef nerad znovu zapřahá zemdlené koně, uprosí čeledína a jedou znovu na Špici. Houf žen, dětí i nezaměstnaných mužů rozebírá mandelíky a odnáší snopy do blízkých stavení. Josef dohoní jednu stařenu, vyrve jí snop z rukou a nazve ji „babou zlodějskou“. Paní se cítí dotčena a povzbuzována širokou veřejností žaluje Josefa pro urážku na cti. Jako chudá dostává advokáta ex offo. Josef na advokáta nemá, a tak jde k soudu jen s tím, co mu poradil ještě nedostudovaný právník Alois. Navíc je přesvědčen, že v právu byl on, a omlouvá se, že jednal v rozčílení. Když se žalující strana nehodlá s pouhou omluvou spokojit, brání se Josef i tím, že paní nenazval „babou“, ale „bábou“. Soudce přece ví, že třetí parentelou podle občanského zákoníku jsou „dědové a báby“ a paní žalobkyně bábou je, poněvadž má vnuka. Advokát s přivoláním několika svědků však Josefa hravě usvědčí, že jeho klientku nazval „babou (nebo chcete-li bábou) zlodějskou“. Josef se neopanuje a zvolá: „Vždyť je zlodějka, když kradla!“ Advokát hned žádá zaregistrovat další urážku a soudce ochotně vyhovuje. Mezi tzv. polním pychem a krádeží je prý z právního hlediska velký rozdíl. Nakonec je Josef odsouzen k mastné pokutě a zaplacení všech výloh soudního procesu. Pak si už může každý chodit téměř veřejně, poněvadž by rolník musel mít vždy s sebou nejméně dva nestranné svědky (nikoliv členy rodiny nebo zaměstnance) a zjistit nějakým nenapaditelným způsobem totožnost toho, koho by chtěl zažalovat za polní pych.

V příštím roce zaseje Josef pšenici před vraty, aby ji měl na očích. Nestačí se však ani naobědvat, když Růžena vbíhá do kuchyně a volá: „Jdi se podívat!“ Celé pole je pokryté obrovskými hejny holubů, pro které není problém se k osivu dostat. (Tehdy se ještě nepoužívalo osivo mořené.) Jenom nedaleko bydlící pan Táborský má asi stovku holubů a dávno si už zvykl krmit je „z Česákova“. Josef, nepříčený zlostí, bere loveckou brokovnici „dvojku“ a za chvíli zahřmí před vraty dva výstřely. Na dvě desítky holubů zůstávají ležet na poli. Pan Táborský to ovšem tak nenechá. Příští den zastavuje četníka, který tudy chodí na své pravidelné obchůzce, a na Josefa si stěžuje. Četník se ptá, zda Česák zastřelené holuby sebral a odnesl. Pan Táborský před svědky popravdě odpovídá, že je nechal na poli ležet. „V tom případě nemohu proti němu nic podniknout,“ pokrčí četník rameny a odchází. Josef, který drží své zbraně ilegálně, uniká tak šťastně, byť o vlásek, dalšímu soudnímu řízení s daleko horšími následky.

Spříznění rolníci v Zadních Šostenách, Josefův synovec František v čp. 5 a tchán Adolf Souček v čp. 9, jsou na tom podstatně lépe. Až k nim stavební ruch zatím neproniká. Řada domků na pravé straně cesty vedoucí od závor pardubické trati směrem ke kuklenské zastávce na pražské trati zůstává trčet jako příliš vysunutá přední linie harcovníků, odříznutá od hlavního voje zástavby Josefovou Velkou rolí. Ale děda Souček, jemuž táhne na sedmdesátku, může už jen s krajním vypětím sil zastat všechny práce v živnosti, které chybí mužský dorost. Nevěnuje včas pozornost zánětu kůže na lýtku, ze kterého se vyklube tehdy smrtelně nebezpečná „růže“ (streptokokový erysipel). A děda skutečně 3.9.1931 umírá.

Místo na zaslouženém odpočinku umírají uprostřed selské dřiny nejen staří hospodáři, ale i jejich přestárlí koně. Josefa potká toto neštěstí při podzimní hluboké orbě na poli „za Hradcem“. Předobrá, ale už řadu let přesluhující Šimla padá v polovině brázdy, aby víc nepovstala. Hned druhý den vychází ve východočeském vydání Českého slova pod škodolibým titulkem Oral, ale nedooral… jízlivá notička o tom, jak „bohatý sedlák Česák uštval koně 28. října, kdy každý Čechoslovák má slavit největší svátek roku“. Přibližně ve stejnou dobu vychází v týdeníku Kraj královéhradecký série článků o starých selských rodech. Růžena využije této příležitosti a napíše do redakce obsáhlý článek, jak se na šostenském gruntě již sto padesát let lopotí rod Česáků. Jako autora uvádí svého syna, Josefa Česáka, žáka IV. Třídy měšťanské školy, takže vyprávění končí slovy: My jsme také dva bratři – já a můj malý bratr Jaroslav. Rádi bychom udrželi všechna ta pole jako odkaz a plod přičinění našich předků, leč bohužel stavební ruch tlačí se na nás ze všech stran. Píši však proto, aby ti, kdož nemohou pochopit, proč pole naše výhodně na stavby neprodáváme a nekoupíme jinde mnohem větší živnost, viděli, že láska k rodné hroudě, potem předků zkropené, tkví příliš hluboko v srdcích našich, než abychom ji vyměnili za cizí, k níž bychom nepřilnuli. Redakce uveřejňuje článek v plném znění a podle ohlasů lze soudit, že jej četlo hodně lidí. Josef, který pro něj dodal všechny potřebné podklady, ale sám složí raději deset fůr sena než nějaký článek do novin, pokyvuje při jeho čtení uznale hlavou a říká: „Je vidět, že máma je potomek slavného zemanského rodu se smyslem pro genealogii.“ Josef junior si při těchto slovech vzpomene na zpopelněný erb Krušinů a ptá se otce, co by si asi rod Česáků dal do znaku, kdyby byl taky zemanský. Otec se usměje této dětinské otázce, ale bez rozmyšlení odpovídá: „Vrbu. I když nás nemilosrdně osekávají, vždy se zazelenáme znovu.“ Pod čerstvým dojmem těchto slov složí čtrnáctiletý žák Josef týž den veršovaný dodatek k maminčině článku – dětskou říkanku věnovanou pětiletému sourozenci Jarouškovi. Nebyla pochopitelně nikdy publikována, ale snad má své místo v této rodinné kronice jako rada všem dalším malým Česáčkům: