Rakouské říši vládne František I., který přes svůj zlý kukuč na soudobých portrétech je opěvován jako „der gute Kaiser Franz“, a vlády nad šostenským gruntem se ujímá také František toho jména první, o kterém zatím ještě nikdo neví, jak se dokáže vypořádat s náhlým zlomem ve své životní dráze. Byl by to nejapný příměr, kdyby jej neodůvodňovaly i další shody a vzájemné souvislosti. Oba první Františkové to nemají lehké. Rakousko, vyčerpané dlouhými a neúspěšnými válkami s Napoleonem, stojí na pokraji bankrotu a zoufale shání nový „kanonenfutr“ pro konečné střetnutí s úhlavním nepřítelem, které má brzy nato vstoupit do dějin jako bitva národů u Lipska. Verbíři vídeňského Františka vedou v evidenci i šostenského Františka a pod doškami Česákovy chalupy by se marně sháněla vysoká částka potřebná k vyplacení z vojenské služby. Jediná možnost, jak se vyhnout pověstnému bílému kabátku, který se natolik osvědčuje jako cíl nepřátelských střel, je obléci si již v osmnácti letech tmavý oblek ženicha. Nevěstou, kterou v této situaci posílá Františkovi samo nebe, je o rok starší Kateřina Hušková . Huškové jsou rozvětvený selský rod v blízkých Máslojedech. Jiné Huškovic dívčině se v té době dvoří mladý Václav Hanka, rodák ze sousední Hořiněvsi. Svědči prý o tom i Hankova píseň „Když jsem svou Lidušku vyprovázel domů…“. Také Kateřina se narodila v Máslojedech (28.9.1794), a to jako dcera Václava Huška a Marie, rozené Kolínkové. Kolínkovi bývali šafáři v Šostenském dvoře a po jeho parcelaci jim připadly hlavní objekty, evidované nyní jako usedlost čp. 1 v Šostenách. Po jejich smrti se stali vlastníky této usedlosti rodiče Kateřiny a Václav Hušek může tedy přidat své dceři k věnu i pět korců polí těsně za Česákovou chalupou. Naproti tomu žádá, aby Františkův otec Jan už nyní přepsal polovinu svého majetku ženichovi a druhou jeho nastávající. Tak se dvaašedesátiletý vdovec Jan Česák stává předčasně výměnkářem. Aby co nejvíce vyhověl otci své snachy, odstěhuje se do chalupy čp. 9 ve Farářství k Marině, dceři Václava Vencla z Rosic (panství Přím), kterou ovšem předtím musí pojmout za manželku. Lidé často neprávem odsuzují toho, kdo se znovu ožení nebo vdá, a velebí toho, kdo zůstane svému zesnulému partnerovi věren až do vlastní smrti, zapomínajíce, že do nového manželství se nehrne také ten kdo v předchozím měl peklo, zatímco jiný po ztrátě milované bytosti zkrátka nedokáže najednou žít sám. Ať tak či onak, na výměnkáře je Jan natolik zdatný, že má se svou o 28 let mladší druhou ženou ještě dcerušku, kterou dá pokřtít na Kateřinu.

Podle postupní listiny z 20. dubna 1815 má plnit František v případě otcovy předčasné smrti určité závazky i vůči maceše a své nevlastní sestře. Ihned však musí vyplatit otci 500 zlatých vlastnímu bratru Janovi 200 zlatých a sestrám Marii a Dorotce (resp. po ni pozůstalým dvěma dětem Anně a Barbaře) po stu zlatých. Kromě toho je povinen poskytnout chorému bratru Janovi přístřešek a stravu. Za to s povolením vrchnostenským získává od otce pro sebe a svou choť „stawenj w Ssostenu Numero Conse 4 spolu se stodolau, chliwy etc.‚ se wssjm co w niem hrzebem przibito, wapnem neb hlinau upewnieno se nachazj“ a dále „grunty w swy powaze, gakostj a obsahu zemomierzickeho, tak gak takowy w Knize geomet. litt. D., pag. 127 a Dom. wer. ad II fol. 284 wymierzeny gsau“. Ovšem s podmínkou že „obecz mesteskau kralohradeczkau gakossto Dominium directum uznawa a swe milostiwe wrchnostj auroczne obilj sypatj ochotne a wierne se podrobuje“.

Přes obdobnou složitost finanční situace pečuje František Česák o invalidního bratra přirozeně mnohem lépe než jeho habsburský jmenovec o své válečné invalidy. Jan však nejí bratrů chléb zbůhdarma. Bez jeho cenných rad by se nedostudovaný gymnasista sotva tak rychle přeškolil na vzorného hospodáře. Léta strávená na gymnasiu nejsou ovšem ani pro rolníka ztraceným časem. Vědomosti na úrovni sexty, zejména solidní základ tehdy nezbytné němčiny a latiny, bohatě stačí pro vesnickou kariéru rychtáře nebo jiného zvýhodněného poskoka milostivé vrchnosti. Františka však ani ve snu nenapadne zařazovat se, byť na nejnižším stupínku, do mocenské hierarchie habsburského absolutismu umocněného metternichovsko-bachovskou policejní zvůlí. Z chaoticky získaných a získávaných poznatků ze soudobých myšlenkových proudů – od postulátů nedávné francouzské a americké revoluce, přes sporadické informace o demokratickém způsobu života v nedávno ustavených Spojených obcích amerických až po utopismus svatého Tomáše Mora a romantismus současných národních buditelů – vytváří si vlastní světový názor, na hony vzdálený od tvrdé reality. Na rozdíl od spolužáků z rodin ambiciózní buržoasie, věřící svou historickou šanci a přiklánějící se k filozofii rodící se průmyslové revoluce, František se již na gymnasiu stal zaníceným vyznavačem tzv. fyziokratismu, klasického proudu politické ekonomie vzniklého ve Francii v druhé polovině 18. století a prohlašujícího za základ blahobytu národa zemědělství. Fyziokratem byl svým způsobem i císař Josef II. blahé paměti, když údajně prohlásil, že tomu národu se vede dobře, kde sedlákovi se vede dobře. Podle Františka by však měla být zemědělská prvovýroba více nebo méně základní činností každého příslušníka národa a všechna ostatní povolání jen její nadstavbou. Raabizaci považuje za nesmělý začátek historického procesu, který jednou vyústí v rozdělení celého zemědělsky obdělávatelného území národa na rodové statky o stejné a neměnné výměře (modifikované nanejvýš jen s ohledem na různou bonitu půdy).

Rolník neodkazuje potomkům pole,ale možnost živit se prací na poli.

Příjmení by se měla zase zrušit a patriarchát vy byl nahrazen jakýmsi „domicilátem“. Všichni Čechové by se totiž podpisovali jen křestními jmény a přídomkem „z“, který by se měnil jen provdáním nebo přiženěním do jiného „domicilátu“. Naprostá rovnoprávnost mužů a žen by se odrážela i v tom, že respektovaným stařešinou rodu by mohl být stejně muž jako žena. Předsedal by důležitým rodovým shromážděním, v nichž by rozhodovala většina hlasů, při jejich rovnosti by však byl hlas stařešiny rozhodující. Města, centra morových nákaz, by měla být zrušena a nahrazena jen územně nenáročnými „újezdy“, kde by vedle kostela byly jen školy, špitál, manufaktury, zbrojnice… Jednotliví příslušníci rodu by se totiž mohli podle svých schopností a zájmů věnovat i řemeslům či jiné veřejně prospěšné a bohulibé činnosti, případně se sdružovat s příslušníky jiných rodů ve družstva, spravovaná na stejně demokratických principech jako rody. Sociálním zázemím všech by však zůstávaly rodové statky, které by měly každému Čechovi navíc vsugerovávat představu stejného údělu, původu a od národního společenství neoddělitelného osudu. Znakem Čechů by neměl být útočící lev s rozžhavenými ústy a drápy v rudém poli, ale bílý neokšírovaný kůň v bujném poskoku - symbol svobody - na pozadí vycházejícího slunce a červánků. Šlépěje Čechů na cestě dějinami, v míru i ve válce, nebyly nikdy provázeny stopami lvích tlap, ale zato vždy otisky koňských kopyt!

Lámal-li si gymnasista František hlavu, do jaké míry se mu bude dařit uskutečňovat tyto fantasmagorie pod chatrnou záštitou hesla „ora et labora“ při svém povolání vesnického faráře, teď má najednou možnost stát se dokonce zakladatelem rodu. Jeho usedlost na kopečku uprostřed roviny, při níž buduje rozsáhlý sad, po jehož obvodu musí vykopat téměř půldruhého sáhu hluboké a dobré tři stovky sáhů dlouhé příkopy proti vniknutí labské vody při jarních a podzimních povodních, začíná s jistou nadsázkou opravdu připomínat starou zemanskou tvrz.

Po odpadnutí vod zůstávají v příkopech i úctyhodné exempláře kaprů a štik k zpestření jídelníčku početné rodiny. Mnohohlavé hejno hus a kachen se vyžívá v tůňkách bývalého slepého ramene Labe hned vedle sadu. Chlév se zaplňuje novými kusy dobytka a dřevníky chrochtajícími vepříky. Ani o voňavý chléb a jiné pečivo vlastní výroby není nouze. Jenom hotových peněz se nedostává ani po splacení všech závazku. Když otec Jan v roce 1830 jako devětasedmdesátiletý umírá, je jeho dcerka Kateřina již vdaná a sociálně zabezpečená. Ovdovělá padesátnice Marina, které je František podle postupní listiny povinen „korecz lauky uzjwatj nechatj neb geden wuz sena, gakoss y geden wuz otawy darowatj“, sama dlouho nehospodaří. Prodává chaloupku a stěhuje se k dceři pečovat o vnoučata. Daně a různé poplatky jsou naproti tomu stále vyšší. Za vyplacení syna z vojny se požaduje 1000 zlatých. František má syny tři. Jejich sestry se pro ně obětují. Aby se tehdy selská dívka vdala, musí mít 4000 až 5000 zl. šajnu věna…

Na rolníkovi parazituje kdekdo. Až se František jednou rozzlobí tak, že řekne nejstaršímu synovi: „Půjdeš se učit na řezníka! Vím, že mi nebudeš moci platit za jatečné kusy víc než by mi dali tvoji konkurenti, ale aspoň zisk zůstane v rámci rodu.“

Své zemědělské přebytky prodává František také přímo sám na trhu v Hradci. Jednou se u jeho vozu zastavují v celé své velebné nádheře dva kanovníci od kapituly sv. Ducha, bývalí Františkovi spolužáci na gymnasiu. Chvíli pozorují Františkovy mozolnaté dlaně a bosé nohy a pak unisono spustí: „Františku, Františku… Proč jsi raději nedokončil studia a nestal se také členem duchovního stavu?“ František odpovídá, že je šťasten, že se za něho bývalí spolužáci nestydí, a že by byl ještě šťastnější, kdyby je mohl v neděli hned po hrubé mši svaté pozvat do své usedlosti na oběd. Důstojní páni nemohou po takovémto úvodu odmítnout. Doma nařizuje František své ženě a dcerkám, aby místo obvyklého dobrého nedělního oběda vystrojily tentokrát velkolepé hody. Když se oba církevní hodnostáři dostaví, svátečně oblečené děti jim líbají ruce a brzy nato je sličná a usměvavá hospodyňka obletuje s kouřícími mísami lákavých dobrot. A když se jim po bohaté hostině pochlubí hospodář svým sadem, koňmi a ostatním inventářem, prohlásí oba, že kdyby jím to duchovní stav výslovně nezakazoval, neubránili by se závisti…

Vedle této naaranžované idyly není na usedlosti nouze ani o chvíle opravdové pohody. Patří k nim dlouhé zimní večery, kdy se celá rodina věnuje draní peří. Občas přicházejí posedět Huškovi - Kateřininy rodiče - a nejstarší bratr František. Někdy zavítá i starý pan Vosyka z čp. 2, jinak posedlý mánií vysazovat po celém katastru Předních Šosten vrby. Nosí ještě copy a je živou kronikou dávno zašlých časů. Častým námětem besed je však i budoucnost. Jednou se za velké účasti sousedů přetřásá i známé Sibyllino proroctví, podle něhož mají být Praha – Hradec – Kutná Hora – Žatec na koňských kopytech rozneseny. Nestane se tak ovšem dříve, než až budou vozy bez koní jezdit, lidé v povětří létat, ženy v kalhotách chodit.. Mezi přítomnými už není nikdo, kdo by ještě pochyboval, že opravdu jednou budou vozy bez koní jezdit a že lidé nakonec vymyslí i nějaké létající stroje, jenom tomu tvrzení, že ženy budou v kalhotách chodit, nechce nikdo věřit. Tady to Sibylla notně přehnala…

„To by mě musel sám ďábel posednout, abych se objevila na ulici v kalhotách!“ zanaříká se nejstarší Františkova dcera Anička, která se má vdávat za chalupníka Zámečníka z nedalekých Rybáren.

I kdyby se pro pevné odhodlání žen nikdy nenosit kalhoty nemělo naplnit Sibyllino proroctví o zničení českých měst, jsou tu ještě Františkovy teorie z mládí o jejich likvidaci pokojnou cestou. To „roznesení na kopytech“, které lidé podvědomě spojují s válečnou vřavou, lze přece vykládat i jako pokorný návrat měšťáků k životodárné, s pomocí koní obdělávané půdě.

Zatím však orné půdy neustále ubývá. Vinu na tom mají i Sibylliny vozy bez koní, které se brzy poté skutečně objevují. Pro svůj pohyb potřebují pásy kolejnic, které si razí bezohledně cestu přes pole a louky. I od česákovské Velké role je pardubickou tratí oddělen východní cíp, kterému se pak dostává samostatného názvu Špice. V roce 1848 je zrušena robota a sedláci se stávají vlastníky gruntů, které až do té doby jim byly vlastně jen propůjčeny. Tím se však otvírají také dokořán dveře dalšímu drobení a zmenšování orné půdy, která nyní může být volně prodávána i pro nezemědělské účely. Výpis z gruntovních knih pořízený v roce 1850 dokazuje, jak se za necelých osm desítek let od parcelace Šostenského dvora, resp. necelé dva roky po získání neomezeného dispozičního práva, změnilo v šostenách původně rovnoměrné držení půdy (1 měřice je 19,17 aru):

Dvě čísla zcela zanikla, téměř všechna ostatní změnila majitele (včetně transakce Tomáš Freund – Jan Česák). Vývoj se tedy ubírá jiným cestami, než jak by si přál František. Nezbývá než držet s ním krok…

Má-li se nejstarší Františkův syn Josef osamostatnit a zřídit si v Hradci řeznickou živnost, musí se stát královéhradeckým měšťanem, vlastníkem domu a krámu ve městě. Otec mu vyplácí jeho podíl a oba bratři přispívají svými podíly. Kupují rukou společnou a nerozdílnou dům čp. 8 na Malém náměstí, zvaný U Valentinky, sousedící se domem, který patřil slavnému Janu Hostivítu Pospíšilovi, vlastenci, buditeli, krajskému biskupskému impresorovi. Prodává jim jej zeť paní Valentinové (roz. Česákové) p. Caivais. Kuriozitou domu je studánka ve sklepě. Vedle novopečených měšťanů rodí se však i městský proletariát a místo Františkova „stejného údělu, původu, osudu“ – třídní diferenciace národa.

Dům „U Valentinky“

Nakonec se musí František dožít toho, že po pohřbení svých iluzí pohřbívá i svou vroucně milovanou manželku, spoluzakladatelku rodu Česáků v Šostenách. Marie Kateřina Česáková, rozená Hušková, umírá 1. března 1854 ve dvě hodiny v noci. Dát život dvanácti dětem není v té době zvláštnost. I Kateřina, pocházející sama z početné rodiny, to považovala za samozřejmost. Nepovažovala však ta samozřejmost tehdy normální padesátiprocentní kojeneckou a dětskou úmrtnost. Z jejích dvanácti dětí se deset dožilo poměrně vysokého stáří. Ona sama jako by po každém porodu omládla, poslední dceru Kristinu měla ve 46 letech. Pravidlo, že se žena dožívá o to vyššího věku, oč více měla dětí, se však v jejím případě zvrtlo ve výjimku. Nedožila se ani svých šedesátých narozenin. Její bratři, vysocí vojenští páni ve Štýrském Hradci, se dovídají o smrti své sestry až po pohřbu.

O rok později hlásí Josef Česák z Hradce Králové narození syna Hynka a stává se zakladatelem hradecké větve rodu Česáků. Její materiální základnu tvoří dobře zavedená živnost, která prožívá ovšem také své konjunkturální výkyvy a občas i krize. O jedné takové píše ve svých dvousvazkových vzpomínkách z mládí nazvaných „Blednoucí obrázky“ spisovatel Ignát Herrmann. V povídce „Kterak u nás byly zažehnány trichíny“ líčí trampoty hradeckých řezníků důsledku bojkotu vepřového masa v roce 1865 v souvislosti s novinovými zprávami o jeho údajném zamoření zárodky svalovce stočeného. Spisovatel uvádí v tomto případě své hrdiny pravými jmény a zná i řezníka Josefa Česáka. Jak vidno z tohoto výňatku:

„A odkud to přišlo?“ houkl to té vřavy mistr Jeřábek.

„Ale z Prajska, stojí v novinách,“ povídal pan Česák klidným svým způsobem. Ten zachoval nejvíce rovnováhy, byl ze všech nejmírější.

„Z Prajska!“ hlučel jiný pan Winter, protože Wintrů bylo u nás několik, „z Prajska! Tamodtud přijde vždy nějaká psina.“

Až potud citát. Skutečná pohroma „z Prajska“ přichází však až napřesrok…