Josefa, Kateřina, Marie, Františka, Aloisie i Kristýna se již smiřují s představou, že jim nebude dopřáno splnit na tomto světě jejich pravé ženské poslání. Státní bankrot po prohrané válce znehodnocuje úspory a otec František má před sebou nesnadný úkol vyplatit řádně aspoň nejmladšího syna Aloise. Starší syn František má již na krku čtyřicítku a věru načase ohlédnout se po nevěstě, která by byla ochotná dát chalupě dědice. Nalézá ji v Anně Košťálové, která je o pouhé dva roky mladší než on. Po roce však už na sebe upozorňuje z kolébky hlasitým pláčem kýžený synáček a vnouček, pokřtěný samozřejmě rovněž na Františka (narodil se 13.12.1869). Anna přináší věnem pozemek „V koutech“, vzdálený dvacet minut jízdy koňským spřežením na sever, poblíž nádraží, které je zase asi dvacet minut chůze vzdálené od města, dosud sevřeného hradbami. Česákovské úspory však stačí na nahodilou koupi usedlosti čp. 3 v Šostenách od bezdětných Kašparových, kam se má přestěhovat Alois, ale i na získání dvou korců pole bezprostředně před vraty od spřízněných Najmanových. Alois, kterému už také táhne na čtyřicítku, pojímá za choť Františku, dceru Josefa Malého, rolníka z Plotišť č. 70. Po dvou dcerách – Marii a Anně – dočká se i on dědice na svém novém gruntě – Aloise toho jména druhého.

Po téměř 56letém hospodaření se vzdává šestasedmdesátiletý František usedlosti čp. 4 ve prospěch svého prostředního syna Františka a jeho ženy Anny postupní a nástupní smlouvou z 5. března 1871. Za 4.500 zlatých rakouského čísla, otci před podpisem smlouvy řádně v hotovosti vyplacených, dostávají se do „společného, ouplného a neobmezeného vlastnictví novomanželů“ vedle budov a „všeho, co v nich hřebem, hlínou neb vápnem připevněno nebo přinýtováno jest“, i pole, louky, pastviště v celkové výměře asi 46 měřic. Postupující otec František Česák vymiňuje sobě každoročně 8 korců žita a užívání jedné jabloně, kterou si vyvoliti může v zahradě postoupené živnosti. Pamětliv příkladu svého otce Jana, rozhodne se však nezatěžovat synovo hospodářství výměnkem a zakupuje pro sebe a neprovdané dcery chalupu čp. 12 ne Pražském Předměstí. Tam však sotva rok po přestěhování umírá jeho nejstarší dcera Josefa ve věku pouhých 44 let na zápal plic. Za poslední peníze buduje tedy starý František hrobku těsně u vchodu na nový kuklenský hřbitov a Josefa se stává jedním z prvních, ne-li vůbec prvním nebožtíkem v areálu, který se má později rozrůst na rozsáhlé město mrtvých Hradečanů a zesnulých obyvatelů okolních obcí.

V sousedství nové česákovské hrobky si dává budovat svůj posmrtný příbytek jistý pan Jedlička, proslulý hradecký cestovatel. Ještě nedovršil šedesátku, ale s otřeseným zdravím se už chystá vyrazit na svou poslední cestu do neznáma. Na hřbitově se seznámí s Kristýnou, která přináší kytičku na hrob své nebohé sestry, a na zadní stěnu náhrobního kamene je brzy nato vytesán prozatím „pracovní nápis“: Pomník tento je ustanoven pro manžely Josefa Jedličku, měšťana a majitel domu č. 43 v Hradci Králové, a jeho choť Kristýnu Jedličkovou, rozenou Česákovou ze Šostenského dvora.

Svatba se koná 6.srpna 1874 a chování nevěsty ji mění až na mystickou záležitost. V protokolech snoubenců uvádí za datum svého narození rok 1836, dělá se tedy o čtyři roky starší, a zatímco Josef Jedlička píše své prohlášení latinkou a také oba svědkové – František Česák ze Šosten č. 4 a Alois Česák ze Šosten č. 3 – se podepisují latinkou, Kristýna píše švabachem…

Nejmladší Františkově dceři se tedy podařilo rozrazit železný kruh osudu svírající neúprosně všechny selské dcerky bez věna. Avšak za jakou cenu? Touhu pečovat o milovanou bytost, vrozenou všem ženám, přenáší na svého téměř o čtvrt století staršího manžela, jehož plánovaná cesta na věčnost se tak oddálí o dobrých sedmnáct let. Vděčný Jedlička dává mladé choti okamžitě upsat svůj dům v Sobkově ulici. Ponurá stavba s velkou sochou Ježíš na kříži a věčným světýlkem před ní, jež matně ozařuje tmavou chodbu, patřila původně Herrmannovým, zřejmě příbuzným spisovatele Ignáta Herrmanna, který se narodil v blízkém sousedství. Původní majitel Herrmann zemřel ve čtyřicátých letech při tyfové epidemii. Jeho vdova ho přežila o deset let. Když vykopali manželův hrob, bylo zjištěno, že nebožtík má v lebce zaražený hřebík. V přízemí domu býval kdysi hostinec „U paraplete“ v nájmu vysloužilého šikovatele Zákravského.

Selská hrdost nedovolí však Česákům přijmout Jedličkovo gesto jen tak beze všeho. Při nebližší příležitosti kupují sousední právovárečný dům č. 44, který je dnes veden jako vzácná historická památka. Podle tradice v něm obědval Jan Žižka z Trocnova. I tento objekt s hlubokými sklepy vedoucími až pod bývalé rameno Orlice převádějí pak do správy manželů Jedličkových, kteří jsou odkázáni jen na příjmy od nájemníků. Na koupi přispěl asi nevíce Alois Česák, který krátce předtím prodal za 4 346 zlatých pozemek na stavbu hradecké Škodovky.

Po manželově smrti se padesátiletá, ale stále ještě pohledná a citově neopotřebovaná Kristýna zamiluje do jistého B., rolníka z Býště, který ji v Hradci tak často navštěvuje, že autor již citovaných memoárů ho považuje za jejího druhého manžela. Když však jednou Kristýna napeče cukroví a vypraví se se svou přítelkyní na neohlášenou návštěvu do Býště, zjistí, že tam jejího snoubence považují za zhýralce, který má dítě se svou služkou a hospodaří od desíti k pěti. Kristýna hodí pečivo na návsi psům a s pláčem se vrací do Hradce. Místo ní se vpraví do Býště „hoši Česákovi“ (to byl tehdy pojem!), aby svůdce donutil vrátit cenné předměty, které na Kristýně vymámil. Když však vidí polorozpadlou chalupu, mávnou rukou a vracejí se rezignovaně domů. Bezdětné vdově, která se podle jejich soudu „bez mužského neobejde“, opatřují seriózního manžela – Komárka z Chvojna, který je však pro změnu o mnoho mladší než Kristýna.

Láska v manželství musí vydržet aspoň tak dlouho, než ji nahradí zvyk!

V roce 1888 se ku překvapení mnohých vdává i Aloisie. I když je o dva roky starší než její sestra Kristýna a má už na krku pět křížků, podaří se jí „ulovit“ manžela o sedm let mladšího. Ale to je dlouhá historie: Rok co rok přihánějí do Čech osmahlí pastevci z uherských nížin velká množství rohatého dobytka, který rozprodávají místním řezníkům. Hradecký Josef Česák najal od vojenského eráru rozsáhlé pastviny v prostoru hradeb a jejich předpolí, poblíž svého rodiště, kde toho času hospodaří bratr František. V hlídání pasoucího se stáda, jež koupil od Maďarů a jež se tenčí podle toho, jak stačí zpracovávat a odbývat jednotlivé kusy ve své živnosti, se střídají jeho tovaryši. Jednou za vlahé májové noci vzbudí Františka a členy jeho rodiny dusot splašených volů, z nichž někteří – s vypoulenýma očima a ocasy vysoce vztyčenými – pronikají chatrným plotem až na dvůr usedlosti. Teprve po tom přibíhá vyděšený tovaryš a zmateně vypráví o jakémsi přízraku. František usuzuje, že chlapec při střežení stáda usnul, měl nějaký divoký sen, vykřikl ze spaní a dobytek splašil. Uklidňuje hocha i voly a vrací se na lůžko. Tovaryši však dopřejí sluchu jinde a brzy po Hradci koluje pověst, že se na pastvinách vždy o půlnoci a vždy na stejném místě zjevoval přízrak tančící dívky a že když Česákovi tovaryši na tom místě kopali, nalezli mrtvolku malého děvčátka. Zvláštní komise z Hradce prý nález potvrdila a ve vyšetřování se pokračuje.

Pro převratnou dobu druhé poloviny devatenáctého století je příznačné, že zatímco ještě mnoho lidí věří strašidelným báchorkám, nenajde se už nikdo, kdo by dal něco na povídačky jakéhosi podivína, jenž hodlá proslavit Česákovy voly jinak. Na mrtvém rameni Labe staví pan Horák, zámožný soukromník, majitel právovárečného domu v Hradci, prostornou pramici, kterou má pomocí žentouru uvádět do chodu pár statných volů. Pan Horák počítá s tím, že mu voly pro zkušební plavbu půjčí některý z Česáků, a předchází si tedy i Františka, který o senoseči tudy jezdí na svou louku „Dorotku“ na pravém břehu Labe. Vypráví mu, jaká nová zlepšení vymyslel nebo realizoval, a hospodář, který musí na okamžik zastavit koně, předstírá zájem podle moudré zásady, že bláznovi se nemá odporovat. Vymýšlet pro nedávno vynalezený Resslův lodní šroub volský pohon v době, kdy všude na světě jej již pohání pára, je opravdu pošetilosti. Ale cožpak není epocha liberalismu, který vítězně proniká i do zpuchřelého, feudálního Rakouska-Uherska, nejracionálnějším obdobím lidských dějin právě proto, že ruší všechna tabu a dovoluje lidem, aby sebe samých dělali navzdory společenským předsudkům třeba i „blázny“? Těžko označit za opravdového blázna člověka, který již tehdy uvažoval o dodnes neuskutečněném zplavnění Labe až do Hradce Králové a o obnovitelné energii, o níž sní vynálezci dneška.

Kdo se však už tehdy panu Horákovi upřímně obdivuje a dokáže sledovat jeho práci po celou dobu, kdy jeho otec pracuje na louce, je malý Fanoušek. Někdy ho musí téměř násilím odvádět teta Aloisie, která pomáhá bratrovi se sušením. O otavách již pro něho chodí pravidelně a přivádí ho čím dále tím později. Ale pak někdo přiběhne s novinou, že se pan Horák zřítil a těžce poranil při prvním letu svého prototypu řiditelného balónu. Aloisie popadne šátek a po několik dní je nezvěstná. Konečně se vrací se zprávou, že pan Horák, o kterého celou tu dobu obětavě pečovala, je již mimo nebezpečí.

První cesta definitivně uzdraveného pana Horáka vede do Šosten. V doprovodu Aloisie přichází pozvat příbuzné na svatbu. Aloisie se stává spolumajitelkou hradeckého domu č. 69 ve Svatodušní ulici a realit k němu příslušejících. Vžívá se rychle do role zámožné měštky, své selské příbuzné přijímá v salónu a hostí kávou a čokoládou. Občas přerušuje družný hovor, zvedne sluchátko domovního telefonu (jednoho z prvních, ne-li vůbec prvního v Hradci Králové) a volá do sklepa, kde její muž – využívaje příležitosti – pracuje na nějakém dalším ztřeštěném vynálezu, aby se přesvědčila, že je ještě naživu.

Horák, přezdívaný Zeměplaz, je nejen podivínský mechanik, ale svérázná postava i v mnoha jiných směrech. Je proslulý tím, že proti každým volbám provádí dalekosáhlý rekurs. Když ve městě vypukne epidemie černých neštovic a vyděšení občané pálí na ulicích mohutné vatry, aby očistili povětří od zhoubných zárodků, skládá na ně Horák s kaničkářem Svobodou parodickou píseň, jejíž každá sloka končí refrénem: „To je, pánové, Hradec Králové, město bohaté na osly ušaté atd.“ Postižení, v písni jmenovitě uvedeni, mají naštěstí rovněž smysl pro humor, v dané situaci vpravdě šibeniční. Jejich veršovaná odpověď začíná slovy „Sestup, Múso, se své výše…“. Hradecké nóbl-paničky přesto nelibě nesou, že si člen místního patriciátu vzal za ženu vesnickou „husu“, zvláště pak ty, které se mu předtím snažily namluvit vlastní dcerušky. Proti Aloisii je vedena široká pomlouvačná kampaň. Aloisie pláče, ale její manžel reaguje po svém. Koncem dubna, těsně před svátkem čarodějnic, dostává řada prominentních dam z nejvyšších hradeckých kruhů vkusnou pozvánku na Den leteckých akrobacií. Přesvědčeny, že uvidí opět Horáka, jak si nabije hubu, spěchají k Moravské bráně. Je jim divné, že jsou skoro samy, ale zvědavost jim nedá. Na volném prostranství za branou uvidí gigantické koště se svými jmény v přesně vypracovaném letovém plánu. Událost má mít soudní dohru, ale ani c.k. úřední grafolog nedokáže identifikovat pisatele.

Mnohem menší problémy má v letech 1876-7 s provdáním svých dcer řezník Josef Česák. Františku, narozenou 28.1.1853, si odváží řezník Pětioký do Jičína, Anička narozená 26.4.1857 se vdává za pekaře Štěpánského. Ženich je zajímavý tím, že jeho matka je Nývltova ze Rtyně v Podkrkonoší čp. 16. Rychtář Nývlt ze Rtyně založil selské guberno a byl vůdcem povstání v r. 1775. Ve Rtyni má pomník.

V roce 1879 ztrácí František Česák otce i manželku. Výměnkář František Česák z čp. 12 na Pražském Předměstí umírá 6.února ve věku 83 let a tří měsíců a 9.února má mimořádně slavný pohřeb. Sousedé nedovolí, aby jej na hřbitov odvezli koně. Střídají se sami v nesení rakve, což je pocta prokazovaná jen nejvážnějším spoluobčanům. Františkova žena Anna šlápla bosou nohou na trn infikovaný tetanem a umírá 29. července v osm hodin ráno ve věku rovných padesáti let.

Na ovdovělého Františka si hned myslí vdova Z. ze šostenského čp. 1, žena nevalné pověsti, která prý na své usedlosti přechovává velmi podezřelou čeládku.

„Než takovou macechu, to raději žádnou,“ říká svému synkovi František a spoléhá na pomoc zbývajících neprovdaných sester. Jenže ony samy by potřebovaly mužskou pomoc. Udřená Kateřina umírá 4.2.1881, Marie je těžce nemocná (smrt si pro ni přijde o dva roky později) a naděje vdovy Z. rostou.

V nedalekých Stěžerách naštěstí žije již také ne nejmladší Kateřina Ziklová. Je to nesmírně pobožná žena, která se každé ráno vroucně modlí ze staré, švabachem, ale česky psané modlitební knížky tuto dojemnou modlitbičku:

„Můg Bože a Otče! Prwnjch mysslenj swých k Tobě pozdwjhugj a klanjm se Tobě s dcerauskau uctjwostj. Děkugj Tobě, žes mne té nocy zachowal a snem posylnjl, dals mi dočekatj se tohoto dne, gehož s Twau pomocy tak užjwatj budu, gakož Twá wůle gest: Abych žádného hřjchu a nemaudrého skutku se nedopustila a žádný aby neměl proč na mne žalowatj. Pamatowanj na Tebe prowázeg mne po wssech cestách, zdržůg mne od zlého a měg mne k dobrému, y když mne žádný wydětj nebude. Ty mne wydjss, Ty mne slyssjss, Ty mne odplacugess. Weselá gdu k prácy, kteraus mj w stawu mém wykázal. Požehney mj, Otče můg! Twé prozřetedlnosti poraučjm sebe, y wssecky swé mjlé bljžnj. Amen.“

Její křesťanská pokora však nesahá až tak daleko, aby si na sobě nechala dříví štípat. V chalupě, kde bydlí se svým bratrem, švakrovou a jejich dětmi, se cítí nešťastná, odstrčená a vykořisťovaná do té míry, až jednou na veřejnosti prohlásí, že si vezme prvního chlapa, který o ni projeví zájem. Tehdy již čtyřiapadesátiletý František usoudí, že by ji mohl chytit za slovo. Kateřině je tehdy sedmatřicet, ale buď z furiantství, nebo spíše z nedostatku jiné příležitosti ve slově stojí. Je dojednáno přesné datum svatby. V noci před ním však vyhoří Česákova usedlost do základů. Obětmi plamenů se stanou i úly se včelami. Nic netušící Kateřina napeče svatební koláče, naloží na trakař svou skrovnou výbavu a vydá se na cestu do Šosten. Tam zastihne svého nastávajícího, jak se se sirotkem přehrabují v kouřících troskách. S pláčem utíká zpět do Stěžer. Před vesnicí však potká tamního faráře a vyzpovídá se mu ze svého žalu.

„Pánubohu se dozajista nelíbilo, Katynko, tvé provokativní a ženy nedůstojné prohlášení,“ řekl jí farář „a poslal ti muže, který sotva odpovídá tvým představám. V první zkoušce jsi však obstála a Bůh tě zkouší dál. Pochop, že v dané situaci nemáš prokázat jen lásku k vyvolenému, ale křesťanskou lásku k bližnímu postiženému velkým neštěstím. Obrať svou mysl k Bohu a jednej tak, jak má jednat správná křesťanka!“

Kateřina se kajícně vrací a pomáhá s dvojnásobným úsilím Františkovi při likvidaci škod vzniklých úmyslně založeným požárem. A když se Kateřině narodí v roce 1882 synáček Josef, zavazuje se zasvětit ho kněžskému povolání.